Sbohem, internete, dnes tě k sobě nepustím :)). Dnes večer nebudeme sdílet moje modrošedé dny večerním klábosením, ani nepísnu. Zítra je MŮJ VELKÝ DEN. Po téměř osmi měsících přijede - táta. Večer se zdál tak nekonečně dlouhý, že jsem nakonec neodolala a zapnula alespoň laptop.
Tolik, tolik bych mu toho chtěla vyprávět! Jak se mi ze života udělalo klubíčko zacuchaných nití, když jsem pochopila, že můj životní partner mě opouští a není cesty zpátky. Jak jsem chtěla běžet a běžet až někam za horizont událostí a podívat se tam, kde už je všechno jinak, kde nic nebolí. Kde nemusí rozum srdci zdůvodňovat, co vysvětlit nelze.
Jak jsem se topila v těžkostech a nakonec se rozeběhla a skočila do těch bouřlivých peřejí, děj se co děj, však on mě proud někam zanese... Bože, těch večerů s tužkou v ruce a kalkulačkou žhavou od propočtů a kalkulací! Všechno se spočítat nedá a tak nový byt a rekonstrukce nakonec vyšly na víc, než jsem čekala. Ale za čtyři měsíce jsme se s dětmi nastěhovali s hromadou krabic, ve kterých bylo oblečení i nábytek, králíkem v kleci a psiskem do malého bytu...
Jak pán, co se ozval na sestavení nábytku, nakonec nevěděl, co má dělat, a nábytek sestavila naše Mája (Jééé, já mám 3D puzzle!!) s kamarádem Pepínem..
Jak jsem už přestala téměř doufat, že mě čeká cokoli jiného, něž halda účtů každý měsíc, a objevila dog running, běh se psem po cestách necestách. Od té doby jsem doslova dodrbala vešketé tenisky, co mi kde doma zbyly, a jen slintala nad kalendářem, kdy bude výplata - ze které na nové zbyde :))
Jak jsem praštila pěstí do účtů a zaplatila dceři akademii, přípravný kurz k talentovkám na střední uměleckou školu ("Já kašlu na to, že je to "drahý", jestli budem čekat, až to bude "levný", budeš ty v důchodu a já pod kytkama!!!")
Jak jsem pochopila, že co budou děti v budoucnu potřebovat, bude sakramentsky dobrá schopnost ryby chytat, ne je kupovat. ("K čemu ti budou memoáry v písemkách, když si neřekneš ani o chleba - musíš tou řečí MLUVIT! Číst a psát budeš - potom..!") ("Já chápu, že tě to nebaví, ale pokud můžeš mít řidičák na cokoliv, od auta přes motorovou pilu třeba po tank, tak koukej, AŤ HO SAKRA MÁŠ. Na co, to vyřešíš prostě potom!")
Jak jsem padala únavou, když jsem se večer snažila uvařit večeři z NIČEHO a dávat tomu ctnostné názvy, když už to vypadalo tak nectně.
Jak, když už jsem mohla jen spát, mi děti vařili čaj a já ho našla ráno na stolku studený.
Jak jsem se nestačila divit nad ránem v kuchyni, kdo vyskládal na linku všechny krabičky s čajem a kávou, a pak zvěděla už po telefonu, že byly rozložené kolem sešitů, kde chyběl můj podpis pod domácími úkoly.
Jak mě z legrace pozvali kolegové na golfové hřiště a já se zbláznila do plácání železnou holí do míčků, které se zásadně ztrácí v trávě a které zaručeně už nenajdete.
Jak mi zrušili postupně všechny spoje, které mě vozily za prací na Dobříš a zpátky a já musela - zase - hledat novou práci.
Jak se mi stýskalo, tati, jak moc mi chyběly tvoje Krkonoše a naše společné výlety a debatování s božským výhledem na nejkrásnější svět - na hory.
Jak jsem znovu sebrala odvahu a rozjela se tam podívat, a tak se tvoje Krkonoše staly i mými.
Jak jsem ležela uprostřed hor na lavici pod hvězdami a říkala si, že ten, kdo mě drží za ruku, je dar z nebe, protože ty už se se mnou po operaci kyčle do hor nejspíš nevrátíš... Ale ten pocit, že se na mě díváš, že víš a vidíš, se mnou už zůstal.
Jak jsem se to-ho musela vzdát, abych mohla dostát desítkám dalších věcí..
Ať žijeme a jsme kdekoli, ty budeš navždycky MŮJ TÁTA a já budu - tvoje princezna. Protože ať jsou věci, jak jsou, pro jednoho muže na světě, jednoho jediného, bude každá z nás milovanou princeznou a táta, táta bude jako - král. V království bezpečí a naděje, kde usychají slzy a tajemství jsou v bezpečí. A sny rostou jako houby po deštích a mění se v lesy plné pohádek a splněných přání...
