Moje babička se jmenovala Růženka. Moje maminka se jmenovala taky Růženka. Dostala to jméno po ní. To aby nezmizelo z rodiny, až babička zemře a poletí jako andělé do Nebe. Babička už je v Nebi, takže na Zemi už zůstala Růženka jen jedna.
Můj dědeček se jmenoval Jan. Byl řezníkem a byl obrovský. A na jedné ruce měl jen čtyři prsty, prý mu je pošmodrchal mlýnek na maso. "Vidíš," říkal vždycky, "nemáš strkat prsty, kam nepatří. Pamatuj si to!" Pamatuji si to do dneška. Kdykoli se snažím napasovat věci, kam nepatří, cítím cosi jako bolest.
Děda měl syna a ten byl obrovský jako on. Možná ještě o kousek větší. Jmenoval se taky Jan. I on měl synka, taky to byl Jan a byl ještě o fousek delší. Když k nám nejmladší Jan přijel na návštěvu, musel se sklonit ve dveřích, aby vůbec prošel dovnitř. "Strejdo," špitala jsem stydlivě, "ty se krásně ukláníš." "Nó, to jó," smál se dlouhatánský Jan dlouhatánským smíchem, "jen všechny postýlky jsou mi proto malé!" Byl to náš nejdelší Jan, ale všichni mu říkali Honzíku. Když se ke mně sklonil dolů, sklonil se s ním i kus nádherně modrého Nebe. Tolik mu zářily oči.
To, že všichni jednou budeme v Nebi, mi dědeček Jan sliboval už dávno. Když pak do toho Nebe odletěl, bylo doma smutno. Babička umývala nádobí v kuchyni, maminka uklízela ubrusy a stůl, když odešli smuteční hosté. Jen ten smutek u nás zůstal. "Babičko," vyrušila jsem jí z toho smutku v kuchyni, "proč jsou všichni smutní, když dědeček je v Nebi?" Babička odběhla vylít lógr do záchodu a maminka mě pohladila po tváři.
"Dědeček Ti říkal, že je v Nebi?"
"Dědeček mi slíbil, že tam na nás počká. A slíbil mi to na kolenou."
"Na kolenou? On klečel?"
"Ne. Houpal mě na kolenou. A taky říkal, že když je někdo na kolenou, tak se nelže. To by byl hřích."
"A ty víš, co je to hřích?"
"Děda povídal, že hřích je velká škoda. Třeba jako když se babičce rozsypal cukr. Taky říkala: velká škoda."
