Někdy se stane, že člověk provede - kravinu. Hloupost, kterou nejde vrátit zpátky i když by ji velice, velice vrátit chtěl. Trápí se, láme si hlavu, rozebírá příčinu selhání, hledá viníka, aby ho nakonec našel sám v sobě. Ale jak sám sebe ospravedlnit, když žádný ospravedlnitelný důvod prostě není? Stalo se vám někdy, že vyřčená slova nešla vzít zpátky, zabouchnuté dveře nešly otevřít a zahozená šance už se nevrátí? Nevratnost věcí je právě tak definitivní, jako realita světa, ve kterém žijeme. A jiná realita, než ta "zpackaná", není k dispozici...
Stalo se to i mně. Opravdu pořádná bota, žádná maličkost, věc, která může ovlivnit celý můj další život, dost zásadně. Ale nebylo vyhnutí, seděla jsem doma s hlavou v dlaních a topila se v těch nejstrašnějších verzích černé budoucnosti, která se mi zdála naprosto nevyhnutelná. Nic příjemného. Čekala jsem telefon, snad proboha někdo zavolá a dá mi lekci z pozitivního myšlení. Nic. Snad bude nějaký vzkaz na mailu? Reklama a nevyžádaná pošta. Co teď? Uběhl jeden den, pak druhý. Oteklý kotník pomalu splaskl, ne tak moje přebujelé představy nejhorších budoucností, které MĚ URČITĚ NEMINOU.
Prostě jsem otevřela net a prohlížela si svoje starší články na blogu. Vzpomínala jsem, čím jsem procházela, když jsem je psala: proboha, tohle bylo těžké období. No a tohle, jak jsem to tenkrát mohla zkousnout... Nakonec jsem našla jeden, už dost starý, který mi připomněl dobu, kdy jsem se musela rozloučit s laskavým člověkem:
...před několika lety, jsem ztratila přítele. Vzal si život, protože se mu zdál neskutečně mizerný, zbytečný a na nic. Zbylo po něm pár papírů, trochu nábytku a osobních věcí. A prázdné místo. Místo tak prázdné, že to nelze slovy vůbec popsat. Stáli jsme ve smuteční síni, tekly nám slzy proudem a to jediné nás smiřovalo se skutečností, že jinak už to nebude. Definitivně.
Nechci diskutovat o právu člověka ukončit svůj život. Ani nikoho nutit, aby se prostě smířil s mizernou situací v půlce února a tak nějak na všechno kašlal. Jen chci připomenout příběh, který jsem kdesi četla, příběh jednoho krále. Ten, když byl v dobré náladě, snižoval daně, poddaní jásali a království kvetlo. Když krále přepadl splín, zatýkal a věznil své odpůrce, utiskoval lid a v království bylo zle. Král povolal mudrce, aby mu pomohli se strašného zlozvyku zbavit, ale nikdo nic nevymyslel. Až jednoho dne se objevil poutník, který přinesl králi prsten. Každý den ráno, ať se probudil s jakýmkoli pocitem, si měl přečíst nápis v prstenu vyrytý: „Měl bys vědět, že také toto přejde.“
Seděla jsem na pohovce a vlastně se nic nezměnilo. Co bylo, bylo a nedalo se odestát. Ví Bůh, že nemám ani potuchy, jak celá ta parádní bota dopadne. Ale nesmírně mě utěšuje vědomí, že, stejně jako tolik věcí kdysi dávno, tenkrát, předevčírem, před půlhodinou, že I TOHLE JEDNOU PŘEJDE. A bude to tak pryč, jako všechno ostatní, to hezké i to ošklivé.
Pokud vás trápí vaše "parádní bota" a vy netušíte, jak z ní ven, nechte čas, aby zhojil, co vy změnit nemůžete. Další cesta se před vámi otevře sama a vy budete možná překvapeni, kam vás vaše "parádní bota" zanese.
