To ráno jsem nemohla spát. Byly čtyři hodiny. Všude ticho. Dala jsem péct maso do trouby, oškrabala brambory a pootevřela okno, aby vydechlo ven vůni dušeného zelí. Za svítání jsem zamíchala těsto na bábovku a poslala SMS babičce, mojí mamince, která nespala nad ránem celé roky. V pět měla vyžehleno, v sedm skoro hotový guláš, jen knedlík vrněl na prkýnku v kuchyni, než ho dala vařit.
Tam v podkrkonoší, blízko polských hranic, spal svět svým vlastním spánkem. V zahradách na konci městečka svítilo jedno, první okno. „Dneska dělám zeleninové rizoto, to bude pro dědu za trest…“ „Co provedl, proboha?“ „Včera se sousedem vařili grog, až jim došel rum!“ „Tak to bude mít děda těžký ráno…“ chichotám se nad SMSkou. „Neboj, já mu udělala slepičkovou polívku s domácíma nudlema.“ směje se babička v kuchyni přes půl republiky, schovaná v SMS, v mobilu.
Náš děda je vyučený kotlář. Léta svářel. Při zakázce pro pivovar se uvolnil jeden ze řetězů, který zvedal obrovský kotel, svařovaný v kotlářské jámě. Děda se natáhl, aby řetěz zachytil, ale kotel se zhoupnul a děda spadl dolů, do tmy. Trvalo přes půl hodiny, než ho odtamtud vytáhli. V nemocnici neležel dlouho, řekl, že chce domů. Ztratil sluch. Na jedno ucho úplně, na druhé zůstaly „zbytky sluchu“. Ale to mu řekl až pan doktor v městečku, ten se mu postaral i o důchod. Babí vždycky říkala, že děda slyší, co chce. Neslyšel. Kolikrát jsem přišla do dílny, kde svářel, cokoli kdokoli z rodiny potřeboval: „Dědo, oběd!“ musela jsem přijít až k němu, zaklepat mu na rameno. Když se díval, rozuměl.
Vypínám plotnu a dívám se ven. Děda nejspíš bude chrupkat do oběda, na rizoto bude bručet a za slepičkovou polívku štípne babičku do tváře. Na druhém konci republiky vypíná babička plotnu a pohledem přejde fotografie svých vnoučat, mých milovaných dětí. Jsme spojeny. Neviditelnou nití rodiny, předivem lásky, vzpomínek a vědomí, že ten druhý tam někde zůstává, v rozsvícené kuchyni, v chalupě na konci městečka.
