Jsou miliony hvězd na nebi, ale jen jedna je Windona. Tak jsme pojmenovali první večerní hvězdu na nebi, kterou mohli vidět moje děti z našeho jediného pokoje, pronajatého v Písku. Synovi bylo málo přes pět let, dceři necelé čtyři roky. Bylo léto, tři noci v týdnu jsem jezdila do pekárny péct chleba a sázet na plechy rohlíky.
Každý večer, když jsem odjížděla, jsem s dětmi čekala, až se Windona ukáže. „Windona je hvězda všech upracovaných maminek a malých dětí. Hlídá vás, když spíte. Mě, když nespím a peču chleba. Co se může stát, když hvězda hlídá?“ Nevěděli. A já nechtěla vědět.
Když jsem pekla chleba, soused ve stejném domě, o patro níž, si nechával odemčené dveře bytu, aby mohli vzít za kliku a vejít. Syn se bál tmy, sám by na studenou chodbu nešel. Dcera byla tak malá, že nedosáhla na světlo. Když jeden nemohl spát, vzbudil druhého, sešli schody, otevřeli u sousedů dole a volali: „Strejdo!“
Dvakrát dopékali pekaři beze mne. Startovala jsem starou Toyotu a děkovala bohu, že naskočí. Jednou měla dcerka bolení bříška, jednou syn špatný sen.
Dnes je synovi patnáct, naší holčičce dvanáct pryč. „Marůňóóó! Májóó!“ volá na ni. „Ívááánééé! Mamííí, ať mě nechááá!“ asi to taky slyšíte denně aspoň dvakrát.
Když byl Maruščin spolužák k ní hrubý, bez váhání se před ní postavil a ten druhý to dostal. Slovně. Přicházející učitel synovi vyčinil a vše zakončil slovy: „Je důležité se slabšího zastat.“ „To jsem taky udělal!“ prohlásil syn.
Nikdy nevíte, kam vás cesty zavedou. Prostě vyjdete ze dveří a najednou je pryč deset let a s nimi všechno ostatní, nevyjímaje vás. Windony zůstanou. Světlé body v tmavých místech, které pro vás rozzářil a pojmenoval někdo, kdo byl stejně bezradný, jako vy dnes.
