Ten večer jsem pomalu klimbala v posteli, v hlavě poslední mžitky ze školení logistů. Přítel už spal. Čtyři sta kilometrů od sebe, psali jsme si, co kdo večeří. Pak volal: " To naložené kuřecí maso na zítra mám usmažit?" Pomalu jsem diktovala omáčku. Dětem jsem doma navařila zvlášť, byly pod "speciálním dohledem". Třídenní školení mě separovalo mimo domov, kde jsem bydlela s dětmi, i mimo můj-druhý-domov, který jsem občas sdílela s přítelem.
"Skvělý, co bys chtěla?" hodnotila mou dvojí domácnost kamarádka, která bydlí v domku s manželovými rodiči; další prarodiče mají přes náves. "Máš klííííídek, kolik lidí tohle má?" pokračovala tón v tónu.
Až moc, říkám si. Tatínek se znovu oženil před čtvrt stoletím, bydlí za Prahou, mají novou rodinu už dávno. Maminka se vdala, když jsme odrostli, bydlí v podkrkonoší. Mám dojem, že ten progres způsobil, že vlastně nikam nepatříme. Nejsou půdy, kde by se daly najít staré košile, hračky a vánoční ozdoby. Nikdo neuloží staré výkresy, první klobouček malé slečny a letecký model mladého dobrodruha. O to víc archivujeme zaplacené účty, složenky, záruční listy - co kdyby náhodou...
Chci místo!!! Chci bydlet tam, kde vlastní postel bude stát ještě dvacet let, nebo alespoň pět. Kde krabice s hračkami mých dětí nebude neřešitelný problém, zabírající životní prostor, ale památka, kterou jednou někdo objeví.
Místo, kde budu mít ložnici, skříň a huňatý přehoz přes postel. Lampu s cylindrem velikosti rýžového klóbrcu zemědělce v Číně.
Jsme tak progresívní a úsporní, že si dopřáváme prostor mimo domov, ale ne v něm. Je to jako na bolavé zuby jít do kina. Člověk na chvíli zapomene, ale nic to neřeší. Tolik myslíme na budoucí potřeby, že zapomínáme ty dnešní.
Pomalu jsem znovu zapnula internet a bloumala v nabídce realit. Co když jednou zůstanu sama v příliš velikém domě se zahradou? Budu sklízet ovoce a zeleninu do mrazáku, na vaření si brát mrňavý kastrůlek a jednou lžičkou míchat ranní kávu v jednom hrnku....no fuj!
Pak jsem si vzpomněla na poslední návrat dětí od mojí maminky, naší milované babi: " Děkujeme za ty krásné dny," psala, "které jsme mohli strávit s těmi nejúžasnějšími vnuky. S láskou jsme je pohostili z toho, co nám zahrada nadělila. Peníze nám neurodila, proto Ti je vracíme. S láskou babi a děda." Tolik moje maminka.
Zadala jsem inzerát: hledám domek se zahrádkou v širším okolí Písku.... Přeci jen, přítel tu má rodiče. Oba tu máme práci a přátele. Děti školu. Tolik zatím já.
Láska je nakažlivá. Jednou ji na člověka někdo dýchne a ten bacil se množí a množí. Někdo jich má plnou postel, někdo plnou hlavu. Někdo vlastně celý život.
