Zákaz kouření a minimální stát.

To, že zde mám stát není zase tak samozřejmé. Existence státu je výkon lidí, a má svůj smysl a cíl. Smyslem státu je bezpečnost vnitřní a vnější, ochrana majetku a určitá organizace společnosti

Stát zde je především pro ochranu. Má sloužit silným i slabým a je výsledkem zcela přirozených potřeb a instinktů. Je lidmi konstruován a může být jimi i dekonstruován, ale je něčím, co se přirozeně vždy v nějaké formě objeví.

Z hlediska existence státu neexistují žádné ideální postupy, jak dosáhnout výše uvedených cílů. Činnost státního aparátu nemá nějakou ideální podobu a neexistují ani žádné jednou dané formální postupy jak toho, či onoho cíle dosáhnout. Lidé - tvůrci státu - sledují nevědomky stále jeden cíl - tedy bezpečnost a procesy ekonomické jsou pouze prostředkem k dosažení cílů společenských. Je možné, že se časem změnily   hybatelé dějin. Dříve to byla ekonomika - dnes jsou to daleko spíše společenské požadavky, které se snaží ekonomiku přetavit v nástroj společenských změn.

Zákaz kouření v restauracích je toho skvělou ilustrací. Samozřejmě, že není z hlediska ekonomiky racionální, že není jakýmsi ideálem, ke kterému společnost spěje. Je pouze společenským požadavkem a ten není radno hnát k myšlenkovému pořádku. Stejné je to i se zdravím - tolik uznávanou hodnotou. To není objektivní stav, to je společenská konstrukce, společenská hodnota se svým pseudoeschartologickým potenciálem, který tak dovedně využívají jisté zájmové skupiny. Na roli státu se naopak potichu zapomíná - tím, že si na svá bedra bere tolik závazků, nechává stranou to, co je jeho hlavním smyslem - ochrana občanů a jejich majetku.