Unie evropských států

Vypadá to jako radost spojená s nějakým zadostiučiněním typu "já jsem to říkal" Ale copak opravdu nejde žít ve sjednocené Evropě? Copak je nějaký hřích řídit se společnou fiskální politikou?

Skutečně nevím, co si odpůrci EU slibují od hrozby rozpadu. Vypadá to, jako by se těšili, ale na co? Co bude po tom dál? Jestli tento projekt krachne - které další mají naději na úspěch?

Myslím si, že je vždy ekonomičtější dělat věci společně, než každý zvlášť. A myslím si, že u nás je velká neochota ke skutečně podstatným ekonomickým a sociálním změnám. Bylo jen dobře, když nás někdo stále povzbuzoval a nastavoval nám nové cíle. Vysvětlím na příkladu z oblasti, které se domnívám rozumět - zdravotnictví.

Nebudu zde mluvit o technických možnostech, ale o právech pacientů. U nás ještě dlouho platil pro zdravotnictví zákon č. 20 z r. 1966. Lékaři vystupovali tak, jak to máme pěkně zaznamenáno v seriálu Nemocnice na kraji města - v podstatě s pacientem nediskutovali a direktivně stanovovali postup léčby i další náležitosti kolem toho. Každý dnes ví, že se hodně změnilo, pacienti jsou stále více vtahováni do zodpovědnosti a účastní se důležitých terapeutických rozhodnutí. Myslíte, že na straně našich lékařů byla spontánní ochota k těmto změnám? To tedy nebyla. Teprve určitou direktivitou autority, která byla respektovaná, postupně došlo k těmto změnám. Že se rovnoběžně s tím také hodně plýtvalo, to už byla naše iniciativa, to nám nikdo neporoučel.

Podobně se to má v dalších oblastech - peníze se ztrácejí tam, kde to orgány EU nemají pod kontrolou. Nemyslete si, že rozpad EU přinese konjukturu, blahobyt a prostor pro svobodná rozdělení.  Všichni, kteří dnes jásají nad současnými těžkostmi, by si měli uvědomit, že jásají do horších časů.