Potraty a zlaté pravidlo

V minulém příspěvku jsem se věnoval problematice vzniku lidského života a člověka jako bytosti, která je podmětem práv, z hlediska empirického funkcionalismu. Nyní bych se věnoval tématu trochu jinému. Zamyšlení nad tím, zda zabití plodu je fér.

Dobře tedy. Řekněme, že se neshodneme na tom, od kdy je člověk osobou, která si zaslouží mít práva, jaká běžně osobám přisuzujeme, především právo na život. Mnozí opravdu nejsou schopni vidět ve shluku buněk člověka, třebaže biologicky jednoznačně se již o lidskou bytost jedná. Problém, zda je interupce férové jednání nevyřešíme ani z hlediska práv. Existuje celá řada zákonů a úmluv, které nejsou jednoznačně ve vzájemné harmonii. Jeden má právo nezemřít hladem, jiný má právo vlastnit majetek. Z hlediska práva se dá říci, že právo na život (dejme tomu vyvíjejícího se plodu) nezakládá ještě právo, manipulovat s cizím tělem (s tělem ženy). Tedy pokud jde o právo - moc nám do našeho problému jasno nevnese.

K ještě jinému pohledu na daný problém si dovoluji připomenout úvahu R.M.Hareho - Potrat a zlaté pravidlo. Je to přinejmenším zajímavé.

Hare navrhuje, abychom vycházeli z následujícího: Co nechceš aby jiní dělali tobě, nedělej jim - to je zlaté pravidlo. Nemyslím si, že by se našel jediný čtenář, který by s tímto pravidlem nesouhlasil.

Hare pokračuje. I já jsem byl embryem. Jsem li tedy rád, že jsem se narodil, měl bych totéž přát i ostatním lidským bytostem (proč se to týká lidských bytostí tomu věnuje Hare samostatnou kapitolu). Zabít lidský plod tedy není fér. Dělám to, co bych si nepřál, aby se dělalo mě. Ale pozor: Teď to bude hezké. Co  tedy ti, kteří rádi nejsou, že jsou na světě? I zde má Hare odpověď. Ani pak nesmím zabíjet, protože i když jsem nerad na světě, nechci, aby o mém životě rozhodovali ti, co nejsou rádi na světě.