Pokračování na téma potraty a morálka.

Včerejší článek měl za úkol představit jednotlivé přístupy k určení morálního statutu lidského embry. Bylo důležité upozornit na to, že sama představa o tom, zda se člověk stává člověkem kdykoli po koncepci, nebo v okamžiku koncepce je relevantní v úvahách na téma, jak se máme k vyvíjejícím zárodku chovat.

Mnozí čtenáři poukázali na to, že velmi důležitá je skutečnost, zda je dítě chtěné, či ne. Podobné je i tvrzení, že o tom, jaký má embryo statut, rozhoduje primárně matka. Pro nás je však důležité, zda se vyvíjejícímu plodu přizná charakter osoby - tedy člověka. Pokud plod nemá charakter člověka, pak je jeho ochrana zbytečná a není třeba tím zatěžovat něčí svědomí. Nebo charakter člověka má, ale pak s ním nemůže být zacházeno na základě svědomí druhých lidí. Život člověka nemůže být vydán soudu svědomí blízkých i vzdálených osob.

Nyní bych chtěl podrobněji poukázat na to, jaké jsou možné pohledy na vyvíjející se plod z pohledu empirického funkcionalismu ( co to je - viz minulý článek).

Lidské ëmbryo se stává osobou v průběhu gestace. Podle některých autorů je "embryo potenciální lidská bytost, na kterou by se mělo pohlížet s vážností a jeho spicifické postavení by mělo být respektováno, dokud ho nepřeruší jiné společenské, nebo mateřské zájmy." (Schenker, Předseda FIGO)

Pro empirické funkcionalisty je   biologický statut embrya irelevantní vzhledem k předpokládané definici osoby. Odděluje tedy "biologické" bytí od bytí "personálního" a to ne na základě biologických důvodů, ale na základě představ o tom, co je důležité, aby onomu bytí byl přiznán charakter lidské osoby. Toto stanovisko vystihuje např. tento citát: "Embryo není o nic víc člověkem, než semeno stromem. Teprve až získá charakteristiky, které jsou člověku vlastní, lze mluvit o člověku."

Jaké jsou možné názory? Někteří soudí, že nutnou podmínkou k určení osoby je individualita a proto mluví o osobě až dva týdny po oplodnění, kdy už není možné, aby došlo k rozdělení buňky na jednovaječná dvojčata.

Jiní se domnívají, že základní daností osoby je schopnost cítit bolest, tedy v době, kdy se objeví neurální lišta - tedy koncem 4 týdne. Někteří tvrdí, že schopnost pociťovat je základem práva na život. Souhlasí s tím, že i nelidští tvorové mají tuto schopnost a že tedy právo na život mají v různém stupni všichni živí tvorové.

Jiní tvrdí, že osobou se člověk stává až při registraci mentálních a psychických pochodů - od 6 měsíce.

Jiní říkají, že člověk je osobou od okamžiku, kdy je schopen přežít mimo tělo matky (od tzv. viability) Dnes přežijí i plody mladší 24 týdne.

Empirický funkcionalismus je základem práva. Ve většině vyspělých zemí není od druhého trimestru možný potrat pouze na podkladě žádosti, ale je selektivní a přijatelných důvodů pro provedení ïnterupce klesá, tak jak roste délka těhotenství.

Výše uvedený postoj můžeme charakterizovat známým citátem P. Singera: "Tvrdím, že život fetu nemá větší cenu, než život živočišných organismů na stejné úrovni rozumu, sebevědomí, vědomí, schopnosti cítit a podobně. A jestliže fetus není osoba, pak nemá stejná práva jako osoba." Tento postoj je obzvláště důležitý v dnešní době, protože jej Singer chápe přísně aktualisticky. Lidská bytost, který tyto vlastnosti ještě nemá, nebo už nemá (např. lidé s demencí a v bezvědomí) nemá žádné právo na život.

Pokračování příště.