Norská nebo česká pravda?

Celý spor lze shrnout jednou větou: Do jaké míry smí státní moc  vstoupit do rodinného života a vnucovat svůj pohled na výchovu dětí?

Jedni by možná odpověděli: „Nikdy. Rodinný život je natolik privátní sféra, že nikdo, zejména stát, nemá oprávnění do ní vstupovat a diktovat svůj pohled na věc. V takto extrémní rovině však zřejmě nikdo uvažovat nebude. Bohužel jsou rodiče, kteří se o děti nestarají, nedávají jim ani minimum toho, co je zapotřebí k jejich harmonickému rozvoji, jsou rodiče, kteří dokonce ohrožují své děti na zdraví a někdy i na životě. Vlastně takových rodičů není málo a ne vždy za to mohou. Jsou rodiče vážně nemocní, jiní  naprosto bez prostředků,  jsou rodiče v zajetí náboženských představ ( třeba Svědkové Jehovovi), jsou rodiče vyznávající alternativní způsoby života a ohrožují děti ještě před porodem, nebo způsobem porodu, jsou rodiče psychopatičtí, sobečtí,  nadměrně zaměstnaní, suroví a kdovíjací. U nás však dlouho platila zásada, kterou razil profesor Matějček: „I špatná rodina je lepší, než žádná rodina“

To je pochopitelně řečeno velmi obecně. Špatnou rodinou může být každá rodina jinak, hranicí může být například  ohrožení dítěte a to ohrožení zase není nic objektivního. Rozhodující roli hraje dobově podmíněná představa o tom, co je pro dítě oním ohrožením. Může to být například neplnění základních školních povinností, kdy dítě nenavštěvuje školu a učí se vést zahálčivý život. Trpí tím dítě? Rozhodně ne, to „trpí“ spíše tím, že je z mnoha stran nuceno školu navštěvovat a respektovat nějaký řád. Následky se dostaví později a i zde je možné dohledat „viníka“ – například společnost, která se nedokázala dítěti dostatečně přizpůsobit a nevymyslela pro něj způsob vzdělávání dostatečně atraktivní. Jiným příkladem  jsou například svědci Jehovovi, kterým jejich víra přikazuje odmítnout transfuzi krve nejen pro sebe, ale také pro své děti. Ale nikdo nepochybuje o tom, že to mohou být rodiče příkladní a milující . Je tedy pojem „ohrožení“ pojmem značně tvárným, není v něm nic objektivního a je bez jakékoli substanciální opory. Jinými slovy, a tím se dostáváme k danému problému, je pojem ohrožení společensky definován, mění se v čase a  je pouhým „nástrojem“ k popisu dobově a sociálně podmíněného stavu  a nám nezbývá, že spíš, než hledat definici, se smířit s tím, jak je používán. Chce-li kdo se mnou polemizovat, ať se soustředí na tento bod.

To, že se v Norsku rozvinul systém ochrany dětí do podoby, se kterou se dnes střetáme a nerozumíme si s ní, není nějak „objektivně“ špatně. Ani ve státech, kde nic takového jak Barnevern není, nebývá vždy o děti spravedlivě postaráno. Norsko se rozhodlo jít  cestou na které je celá řada obětí, což pochopitelně naráží na odlišné názory expatů, ale - jak bylo dokázáno – není to „objektivně“ špatně a od nás působí nevhodně snaha kritizovat norský systém v úmyslu dosáhnout vyhovění požadavkům těch, kteří si osvojili ve své zemi jiný přístup a jiné hodnoty. V případě cizích státních příslušníků – kdy jde o tak důležitou záležitost, jako je péče o děti, by měl tedy  intervenovat především stát. Není v silách jedince – třeba s podporou advokátů a dobrodinců, aby se postavil proti státní interpretaci rodinného práva a vymohl si hodnoty, které si osvojil ve státě jiném  (viz. analogie s islámem). Svou roli zde hraje také faktor času. Lze si snadno představit, že při tak řídkých návštěvách vlastních rodičů na ně dítě časem zapomene a postaví se k nim odmítavě. Uvědomme si, že toto je základní problém. Dítě je odebráno z původní rodiny – prošlo si určitým traumatem. Nyní má být dosaženo spravedlnosti, ale ono dítě čeká další trauma. Mnozí řeknou: Musí být dosaženo spravedlnosti za každou cenu – politickou, emoční i mravní.  Jiní zase – je potřeba chránit dítě před dalšími psychickými otřesy. Kdo má rozhodnout, co má větší cenu?