Nač si máme utahovat opasky?

Jsem ještě pamětníkem starších časů. Když se po revoluci začínala budovat občanská společnost, dozvídali jsme se, že stav země je po letech vládnutí komunisty v tak špatném stavu, že nám nezbývá nic jiného, než si pořádně utáhnout opasky a pár let to vydržet, než bude líp. Dalo se tomu věřit, málo kdo čekal něco jiného.

A teď tu máme 20 let jiných poměrů a opasky si máme utahovat od počátku znovu. Zase by se dalo věřit tomu, že celosvětová krize plně zachvacuje i naši zem, ale zároveň jsme mnohem citlivější na to, když slyšíme, že si tu, nebo onde někdo pěkně nahrabal. Proč se na jedné straně vyzývá k šetření a na druhé straněně se bezhlavě utrácí? To nutně vzbuzuje podezření, že to není jen šlendrián, že to někdo má dobře spočítané a má kamarády přesně tam, kde je mít potřebuje.

Osobně nedokážu dobře pochopit, co má člověk z toho, když shledává zalíbení v drahých autech, krásných blondýbnkách a opulentních večeřích. Tenhle styl života bych mu nezáviděl a snad i přál, kdyby z logiky věci nemizely peníze z míst, kde jsou potřeba. Snad jejich děti - tedy děti těch střadatelů pohádkových jmění - je jednou roznesou svým zahálčivým způsobem života znovu tam od kud se vzaly, aby tak přispěly k udržení světa v určité rovnováze. Jenže to je pouze teorie.

Je nám sugerována představa, že žijeme v době, kdy se nemusíme bát o svůj život, jsme v relativním bezpečí i dostatku. Během studia historie před námi defilují doby, kdy společnost byla rozdělena na ty, kdo trpěli a na ty, kdo žili z výtěžku jejich práce. Říká se nám, že to dnes již tak není.

Ano, na svém vlastním písečku vidíme jen náznaky opravdu hlubokého rozdělení, to když je jeden hodně chudý a jiný hodně bohatý. Ale vezmeme-li to globálně, moc důvodu k pyšnění nad starými časy mít nebudeme. Podle mnoha autorů je to tak, že ještě nikdy v dějinách lidstva netrpělo tolik lidí hladem a všelijakým strádáním, válkou a útlakem - tohle je tedy výsledek procesu, který se nazývá "pokrok".

Ale pokrok je náš bytostný úděl, stejně jako hledání těch nejlepších způsobů, jak řídit společnost.

Mnozí optimističtí autoři soudí, že konec civilizace nastává tehdy, když se nalezne nejlepší způsob organizace a vlády ve společnosti. Tento způsob byl prý již nalezen a je jím demokracie. Jakmile všechny státy dosáhnou demokracie "skončí dějiny". Naše zkušenost nám ukazuje, že tomu tak není. Že i v demokracii se hromadí majetky na jedněch stranách a tato nespravedlnost rozdělování je vlastním hybatelem dějin.