Křesťanství, církev a homosexualita.

Následující články, věnující se tomuto problému, vychází z mého příspěvku, který jsem uveřejnil v roce 2003 v časopise Distance (4.č.6.ročník). Toto téma je stále  aktuální a rád bych se k němu, jako křesťan a člen KDU ČSL vyjádřil v nových souvislostech, ale v intencích toho, co jsem před 10 lety napsal.

Je homosexualita nemoc?

Homosexualita dnes není považována za nemoc. V ICD-10 – Mezinárodní klasifikaci nemocí – není jmenována. Chybí-li odpovídající diagnostická kategorie, nepřipadá v úvahu ani léčba z rozpočtu zdravotního pojištění a může vzniknout oprávněná otázka zda je etická medicínská léčba něčeho, co není považováno za nemoc. V ICD 9 – předcházející klasifikaci – byla homosexualita uváděna jako samostatná diagnostická kategorie, Námitka, že z klasifikace byla vyřazena v důsledku tlaku homosexuální lobby, nejsou přesvědčivé. V průběhu dějin medicíny můžeme vidět ubývání a přibývání nových diagnostických jednotek docela často. Říká se tomu medicinizace a demedicinizace. Během historie byla homosexualita kriminalizována (dosud je v některých zemích), pak medicinizována, posléze dekriminalizována a nakonec demedicinizována. Podobně se to má například i s onanií. Onanie byla ještě v 19 století samostatnou diagnózou a byla léčena i operativně, například u děvčat klitoridektomií, s tím, že těžké pooperační stavy, ano i úmrtí, byly považovány za přijatelné riziko dobové „lege artis“ léčby.

Další námitka: Nemoc není totéž, co biologická deviace. Je to sociální kategorie, kdy záleží i na ekonomických možnostech společnosti, co  považovat za nemoc, a co lze medicínskými prostředky regulovat. Představu o tom, co je nemoc tedy nezískáme – a to bych všem případným oponentům zdůraznil – analýzou pojmu „nemoc“, ale pozorováním  užívání v praxi. Tedy: I kdyby byly nalezeny nějaké genetické odchylky vedoucí k homosexualitě, nebo i jiné biologické markery, vůbec to neznamená, že se jedná o nemoc.

Je homosexualita normální?

Homosexualita není normální sexuální aktivita. Bez ohledu na to, že mnozí tvrdí, že lidská sexuální orientace je původně nediferencovaná, už jen z anatomie a fysiologie můžeme vidět, že penis a vagina jsou tu jeden pro druhý. Existuje jistě mnoho forem sexuality, ale i mezi liberálními sexuology panuje přesvědčení, že „konečník není svým anatomickým utvářením vhodný k zavádění pohlavního údu“ a také orální styk nese specifická rizika. Homosexuálové užívají části svého těla k účelu, ke kterému fysiologicky neslouží a z toho důvodu se tedy mluví o „nepřirozené sexualitě“. Zde je potřeba ještě dodat, že využívání určitých částí těla k jinému účelu, než je přírodou dán, je odstupňován a tedy s sebou nese i různé stupně postižení. Například zdobení těla tetováním, piersing, obřízka a podobně – může mít různé formy – od relativně neškodných – až po těžké zmrzačující následky. Mnozí mi namítnou, že zacházení s vlastním tělem je čistě soukromá záležitost, do které nikdo nemá právo mluvit. To je ale věc, o kterou to nejde. Jestliže se někdo rozhodne využívat svůj orgán k účelu, ke kterému není tento orgán určen, pak bude muset počítat s určitým  možným postižením. Jestliže se někdo rozhodne vyrvat z úst všechny zuby a udělat si z nich náhrdelník na krk, pak je to jeho věc, já mu to neberu, ale to nemění nic na tom, že místo zubů je v ústech a že účel chrupu je jiný, než dekorace na krku.

Pokračování příště