Křesťanství, církev a homosexualita III

Následující články, věnující se tomuto problému, vychází z mého příspěvku, který jsem uveřejnil v roce 2003 v časopise Distance (4.č.6.ročník). Toto téma je stále  aktuální a rád bych se k němu, jako křesťan a člen KDU ČSL vyjádřil v nových souvislostech, ale v intencích toho, co jsem před 10 lety napsal.

Může církev uznat „bezhříšnost“ homosexuálních styků?

Nemůže a to z mnoha důvodů.

Pravidla sexuální čistoty vylučují  nezávazné sexuální styky – ať již homosexuální, nebo heterosexuální.

Dále: „..v hříších proti přírodě, ve kterých se porušuje sám řád přírody, se děje bezpráví samému Bohu, pořadateli přírody“ (T. Akvinský, Teologická summa)

Není možné tolerovat homosexuální styky a zároveň udržovat náročný řád sexuálního života legitimních partnerů Uznáním homosexuálních styků by se zhroutila celá instituce manželství.

Má být všechno, co je z hlediska církve hříšné, také společensky nelegální?

Pravidla demokracie něco takového vylučují. Ani sama církev na tom netrvá. Tak například existuje mnoho důvodů kritizovat možnost rozvodu manželství, ale církev neusiluje o změnu současné právní praxe. Dokonce je zde patrná snaha vycházet v pastorační práci vstříc rozvedeným a znovu sezdaným párům. Dalším fenoménem je prostituce. Vždy byla považována za nemorální, ale vždy se uvažovalo spíše o tom, jak prostituci vhodně regulovat, než jak ji zakazovat (kromě totalitních režimů)

Je možné, aby křesťan souhlasil s návrhem na registrované partnerství?

Ano, je to možné.

Tomáš Akvinský udává trojí důvod manželského dobra.

Fides, proles, sacramentum.

Fides je přátelské společenství mezi mužem a ženou. Je základním stavebním kamenem manželské instituce, i když není obdařena dětmi a není míněna jako svátost.

Proles jsou děti – manželství má být otevřené pro přijetí dětí. To se nemusí vždy podařit, ale není  to důvod k rozvázání přátelského svazku.

Sacramentum je svátost. Takto vnímají manželství křesťané, ale i pro jiná náboženství je manželství jako by „svaté.“

Homosexuální svazky mohou být různé, například: trvalé, přechodné, promiskuitní.

Jestliže uznáváme hierarchii uvnitř hříchu – jak to například činí sv. Tomáš, pak jistě uznáme, že lepší je svazek trvalého charakteru, než promiskuita. V trvalém svazku jde právě o onen vztahový a sociálně důležitý prvek (viz před tím Wilson, Tomáš), který v promiskuitních svazcích chybí. Jedná se tedy o situaci, která je bližší naší lidské přirozenosti (opět zmíněný Wilson, Diamond), než je tomu u přelétavých, nezávazných styků, ve kterých nejde o soužití, ale o sexuální uspokojení. Takže i v homosexuálních svazcích rozlišujeme dvojí: Jednak vztahy, které se svým charakterem blíží onomu – fides, a ty, které se mu vzdalují, kde jde jen o ukojení sexuálního pudu, bez jakýchkoli sociálních závazků.

Proto křesťan, který uvažuje v intencích přirozeného mravního řádu, rozeznává mezi homosexuálními aktivitami, které jsou charakterizovány snahou o trvalý vztah, a mezi těmi, které sledují jen uspokojení sexuality. Je tedy možné snažit se o to, aby institucionálně byly podporovány vztahy náročnější – vtahy směřující k věrnosti a dlouhodobému soužití – tedy k onomu fides. Proto je registrované partnerství přijatelnou možností společenské regulace homosexuality.

Závěr: Automaticky nelze říct, že to, co je nepřirozené, co je hříšné, nemůže být legislativně regulováno jako pozitivní společenská instituce.