Křesťanství, církev a homosexualita 2

Následující články, věnující se tomuto problému, vychází z mého příspěvku, který jsem uveřejnil v roce 2003 v časopise Distance (4.č.6.ročník). Toto téma je stále  aktuální a rád bych se k němu, jako křesťan a člen KDU ČSL vyjádřil v nových souvislostech, ale v intencích toho, co jsem před 10 lety napsal.

Má být homosexualita společensky regulována?

Platilo a platí stále, že sex a liská reprodukce (rozmnožování) je jednou z nejdůležitějších aktivit lidského života. Antropolog a biolog J. Diamond píše: Spolu se vzpřímenou postavou a šedou kůrou mozkovou je sexualita to nejvýznamnější, čím se lišíme od  ostatních živých bytostí. Podobný názor má i E.O.Wilson: Kdyby oplodnění bylo jedinou funkcí sexu, mohlo by se ho dosáhnout daleko ekonomičtěji, vlézt na samičku a zasunout penis trvá pár vteřin. Nejméně sociální savci se páří právě takto, téměř bez ceremonií. Druhy u kterých se vyvinuly dlouhotrvající svazky, jsou těmi, které spoléhají na rozvinutý rituál dvoření. Lidské bytosti jsou svou sexualitou jedinečným zjevem mezi primáty, pokud jde o mnohostrannost a intenzitu jejich sexuální aktivity /mezi vyššími savci je v sexuální atletičnosti překonají jen lvi/. Z uvedeného je zřejmé, že sexuální styk má u člověka nejen prokreativní funkci, ale je i důležitým prvkem sociálního chování. Nemůžeme se divit, že jak filosofové, tak náboženské systémy  se k problematice sexuality a její regulace vyjadřovaly s velikou vážností a snažily se vymezit nějaká pravidla, podle nichž by se toto chování mělo řídit. Nepochybně ani homosexualita nemohla být výjimkou v tendenci regulace sexuálního chování. Tedy: Kdyby sexualita byla jen biologickou potřebou – bez složitých sociálních a partnerských vazeb, nemusela by být regulována.

Je církev v dnešní době institucí, která může kompetentně rozhodovat o způsobu regulace homosexuality?

Dnes není církev takovou institucí.

K tomu trochu složitěji.

Co je to za sílu, která nás nutí jednat morálně? Podle Platona stvořili Bohové člověka nedokonalého. Není dostatečně smyslově vnímavý, není dost silný, nemá ostré zuby. V souboji s přírodou by těžko obstál, ale má rozum, buduje si přístřešky, co mu chybí, nahrazuje nástroji. Ale zpočátku mohl žít jen v malých skupinkách a odděleně, protože vždy, když bylo více lidí pohromadě vznikaly sváry. I slitovali se Bohové nad lidmi a seslali na zem „diké“ – spravedlnost. Tak mohly lidé žít pospolu. Princip, který formuje morální vztahy mezi lidmi pochází od Boha, ale není tím Bohem. Tak vznikla idea „přirozeného mravního zákona“, jako neosobní síly, která zavazuje každého člověka, bez ohledu na náboženství. Tento antický výklad světového řádu se promítl i do náboženství a ve středověku učenci všech tří největších náboženství shodně zdůrazňovali vztah mezi Boží vůlí a stvořeným řádem, který zavazuje všechny lidi. (Tomáš Akvinský – křesťanství, Ibn Rushd – islám, Maimonides – judaismus)

Avšak  v 16 století se ocitly v ostrém rozporu různé formy téhož náboženství (křesťanství). Dokonce i pro mnohé církevní politiky byla důležitější příslušnost k národu, než k církvi. Kardinál Richelieu nezapomenutelně prohlásil: „Dávám přednost  francouzskému hugenotovi, před  španělským  katolíkem“. V důsledku těchto konfliktů se zdálo, že je nezbytné určit základní morální požadavky na jiném základě, než na náboženském, protože právě onen náboženský základ se zdál příčinnou všech nesvárů a válek. Nicméně ani osvícenectví, by nedokázalo likvidovat tento základ, kdyby k tomu církev nevytvářela sama předpoklady. Osvícenecká generace právníků obrátila svůj pohled opět k přirozenému mravnímu zákonu, ale tentokráte bez Boha, jako jeho tvůrce. Mluvilo se spíš o přírodě a jejich zákonech. Základní morální požadavky vznášené na člověka se vysvětlovaly jako  pravidla daná přírodou (Rousseau,Kant) a byly považovány za nedotknutelné. Tento názor byl zpochybněn až na konci 19 století – například Marxem, který tvrdil, že správná morálka se nemůže rozvinout v třídně rozdělené společnosti a že jakákoli podoba morálky je vždy společensky podmíněná. O to však vlastně v tomto příspěvku nejde. Jde o to, že církev dnes není v situaci, kdy by mohla kompetentně rozhodovat o podobě společenské regulace sexuality a reprodukce.  Má sama na tom svůj podíl.