Křesťanství a islám

Jedna z posledních velkých náboženských válek, jež se vedla na evropském území, byla válka třicetiletá. Právě ona ukázala to, co bylo zřejmé – náboženství nemůže být zdrojem míru, ale může být zdrojem rozdělení a nakonec i války.  Mnoho optimistů očekávalo od sekulárního státu, že se lépe postará o světový mír, ale výsledkem byly opět války a mezinárodní konflikty.

V současné době žijeme – alespoň my češi – v prostředí, které nepoznalo válku více než šedesát let. Pro Evropu je něco takového rekord. Měli bychom si uvědomit, že tomu do značné míry vděčíme Evropské integraci, která akcentuje spolupráci a dokázala otupit ostří největších konfliktů již v zárodku.

Nyní se však situace základním způsobem začíná měnit a to především expanzí islámu do evropského prostoru. Prostředky, které zabránili konfliktům na tomto území, se ukazují nedostatečné a dokonce kontraproduktivní mají - li se měřit s islámem. To, co je pro nás nyní základním stavebním kamenem naší civilizace – totiž tolerance k odlišným způsobům života a názorová tolerance – se pro islám stává odrazovým můstkem ke značně netolerantním požadavkům. Navíc jsme svědkem jeho  radikalizace, to jak dokázal po tisíciletí žít a snášet se s jinými náboženskými komunitami – je už pryč. Dnes už nikde v islámských zemích nenajdeme obdobu kordóbského kalifátu, naopak – to co bylo ostudou Španělska – tedy vyhnání Morisků, to je dnes každodenní praxí v obráceném gardu právě tam, kde se začíná tzv. „islámské jaro“. Ano, Evropa potřebuje integrativní proces, ale daleko  více v idejích, než v ekonomice.