Den říjnový se jiskří hebký

Je tu krásný podzim. Je to více než dvacet let, co jsem začátkem října nastupoval na vojnu. Ještě za totáče. Jel jsem vlakem do Dolného Kubína, na místo přijímače a ještě s dalšíma vyvalenýma klukama prošel vrátnicí. Sklapla závora, na měsíc jsem byl lapen. Koncem října - po přísaze - nám prý dají vycházkovou knížku, ale musíme odevzdat občanku, kdo ji neodevzdá, vycházkovou knížku nedostane. Rozhodl jsem se, že občanku zapřu - co také s vycházkou v Dolnom Kubíně - jedno kino a hospoda.

Pak se rozdělovalo, ke kterým se dáme útvarům - vyšlo mi to do Pardubic. A na to si právě vzpomínám nejlépe, na ten podzim, který hýřil baravama a na modrou oblohu bez jediného mráčku. V rádiu tehdy pořád hráli  "Od Tatier k Dunaju" - to na Slovensku a u nás "Hvězdu na čele máš..." Cestou vlakem jsem se díval na ustupující přírodu, ny ty nádherné slovenské kopce a bylo mi smutno a říkal jsem si, že na tyhle chvilky určitě budu vzpomínat, až přijde ten věk. A už je tady, už vzpomínám.

V pardubicích si mě zavolal nejprve politruk, že prý se v Praze něco chystá a že snad vím, kde je moje místo. A abych náhodou o tom nezapochboval, hned jsem dostal službu na posádkové pohotovosti a pak další a další.

A když jsem tam šel, tak kolem byla alej vzrostlých stromů a tak jsem si říkal, že na to jednou budu vzpomínat, ale nechtělo se mě, bál jsem se, co mě čeká, vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu a co bude dál. Byl jsem čerstvě ženatej, bylo mi smutno a říkal jsem si, že tohle je fakt pakárna, proč ženatí chlapi musej na vojnu, člověk už má nějaký ten rok za sebou a není moc zvědavej na to, že na něj bude nějaký zupák řvát a snažit se ho vychovat. Ale nakonec to nebylo tak zlý, kolem se přehoupla revolkuce, tam za drátama kasáren jsme o tom málem ani nevěděli - kdepak nějaké manifestace, zvlášť když má člověk službu a musí být na telefonu...A taky tam byl v Pardubicích Jandourek - znáte ho asi z novin, byl tehdy farář nebo kaplan v kostele na hlavím náměstí. Měl docela fajn kázání, ale z blízka měl takovej podsaditej kukuč, člověk měl dojem že se právě naštval. Asi se fakt naštval a vzal to z Pardubic do Prahy, třeba je mu teď líp a dívá se na svět vlídněji.

Ale byl to říjen - měsíc před revolucí a nejvíc si vzpomínám na to, že to byl opravdu hezký měsíc - podzimek celkem teplý a hlevně ty barvy. Kdybych tak věděl, co nás čeká....Užil bych si to ještě intenzivněji. Ale kdo ví, jestli bych to uměl, člověk si neumí poručit - teď je ta chvíle - teď se z ní těš.