Brievik a trest smrti

Kdysi - je to už nějaký čas, jsem vedl s p. Jochem veřejnou disputaci o trestu smrti. On byl pro, já zastával opačné stanovisko. Plnil jsem své zadání a snášel argumenty proti. Mohl bych se snad zkusit dnes zamyslet, jaký mám na věc skutečný názor.

Myslím si, že principiálními odpůrci trestu smrti jsou především přesvědčení modernisté, kteří od gilotýny dospěli přesně k opačnému konci - logikou vývoje fundamentálních modernistických zásad. Jejich logiku shrnul A. Camus v Úvahách nad gilotýnou a z hlediska člověka, který věří, že tímto životem všechno končí, je to úvaha, která nemá logickou chybu. Sledujte prosím tok jeho myšlenek.

Zločinec spáchá zločin a zaslouží si trest. Má-li být společnost spravedlivá, pak se snaží stanovit trest úměrný spáchanému zločinu. Nikdo  rozumný nebude chtít trestat víc, než je úměrné spáchanému činu, za krádež chleba nenapařím 20 let těžkého žaláře, když někdo někoho zabije, nedám mu rok podmíněně atd... atd - to je příklad. Tedy první zásada - trest má být úměrný vině, o tom nebudeme pochybovat. A nyní druhá část - vina je v těsné souvislosti s odpovědností. kdo měl sníženou odpovědnost, například dítě, tak nemůže být trestán jako ten, kdo měl odpovědnost úplnou - řekněme absolutní. Jenže - nikdo na světě nemá úplně absolutní - plnou opdpovědnost - všichni jsme determinování svou genetikou, prostředím, výchovnými vlivy. A tam, kde není absolutní odpovědnost - nemůže být absolutní trest. Takže udělení absolutního trestu je principiálně nespravedlivé. Cesta ven z tohoto kruhu je možná jedině tím, že ani trest smrti není absolutním trestem.

Je tedy odmítnutí trestu smrti logickým dotažením liberalismu - jakkoli to vypadá podivně. A ačkoli je dnes trest smrti odmítán církví - není v rozporu s náboženským smýšlením.

Tedy k Brievikovi - prakticky se ukazuje, že v určitých případech - dejme tomu jako je Brievik - úvaha o vině a trestu nesedí  a že naše společnost právě díky podivné filosofii osvíceneckých filosofů nemá dostatečně přesvědčivé nástroje k regulaci extrémě patologických jevů. Proto si vypomáhá psychiatrií, což je napováženou, jestliže má dojít k medicinizaci poroblémů, které společnost nedokáže regulovat jinak. Ve snaze "být humánní" - v intencích humanistické osvícenecké filosofie, se dopuštíme absurdních závěrů, kdy zločinci jsou chráněni, opatrováni, psychologicky rozebíráni, zatímco projevy běžného života jsou uráženy a dehonestovány jako zpátečnické a potažmo "modernímu rozvoji" společnosti škodlivé.  Brievik ukazuje skutečnou tvář současného zmatku. Každému je jasné, že ten člověk má být bez rozpaků odpraven, a výkon spravedlnosti nechat na Bohu, ale tahle společnost si umanula být spravedlivá  bez Boha i bez jakýchkoli transcendentních zásad, v mezích "pouhého" rozumu.