Ty parchante zlodějská!

Naši sousedku Táňu, která je žena poněkud rustikálního typu a ve volném čase se zabývá básněním čili psaním poezie, nadzvedl a vytočil doruda prachmizerný zloděj květin.

Její babička si nechala přes zimu květináč s oblíbenou kytkou u Táni v paneláku. Ta ji dala na společnou chodbu v domnění, že kytky se nekradou. Jenže jarní puzení aktivovalo i milovníky (a zloděje) kytek a některý z nich květináč odcizil. Sebral, odnesl, ukradl – nazývejme to, jak je libo.

Když mě rozezlená sousedka málem nechtěně smetla ze schodů, samozřejmě jsem se zajímal, co se jí stalo. A proč je tak uřícená, že stěží popadá dech? No jasně; když totiž zjistila ztrátu květináče, poctivě oběhla všech dvanáct poschodí nahoru i dolů, zda kytku někdo omylem pouze nepřestěhoval o nějaké patro výš či níž. Jenže nepřestěhoval! A jelikož kytky se samy nepřemísťují, bylo jasné, že ji „parchant zlodějská“, jak ho přátelsky nazvala, ukradl.

Kvůli jednomu květináči policajti asi nepřijedou. Takže druhý den se objevil na společné nástěnce u hlavního vchodu Tánin rozhořčený dopis neznámému pachateli. Byl psán rychlými tahy červeným fixem a vypadal velmi nebezpečně. Však také začínal oslovením:

- Ty parchante zlodějská!

Lidé to četli s lehkým úsměvem na rtech, protože sousedka líčila, jak nemocná babička si s novým jarem nechá poslat pro svoji milovanou kytku, kterou přes zimu svěřila do opatrování své vnučce, jenže ta jí žádnou kytku nepředá, protože ji nějakej bezcitnej hajzl ukradl. Pak tam bylo několik dalších litanií, výzva k vrácení a nakonec i výhružky, co všechno mu upadne a odpadne z těla zaživa, pokud ji nedá zpátky. Jenže pokud je někdo založením parchant, kytku už pravděpodobně nevrátí.

Možná by bylo dobré ke zvláště ceněným kytkám uvázat obranářského psa. Nejlépe takového, kterého vlastní naše babička. Když jsou společně doma a někdo zazvoní na zvonek u vrátek, Terina se rozštěká takovým způsobem, že se málem nadzvedne střecha domku. Jasně, je to hlídačka, takže to návštěvy respektují a čekají, až ji babulka uklidní a odvolá.

Jenže včera jsme šli za babičkou, zazvonili u vrátek a čekali ohlušující štěkot. Nic se však neozvalo; vládlo jen hrobové ticho. Bylo jasné, že obě jsou někde na procházce. Když jsme však babičku načapali na návštěvě u její kamarádky, Terina chyběla.

- Kde ji máš? zajímali jsme se. - Doma není!

- Ale je, uklidňovala nás bábinka.

- Tak proč neštěkala, jak je jejím dobrým zvykem?

- Když je sama doma, tak neštěká ani na deset zazvonění. Naopak předstírá, že doma vůbec nikdo není.

Jak jsem starej, tak jsem blbej. A mnoho věcí stále nechápu…