Trochu jiné cestování

Když jsem si koupil s kámošem zájezd do Egypta na zimní potápění, řada lidí mi kondolovala. To je takové to projevení soustrasti. Prý ať se hnu, kam se hnu, zcela jistě mě nemine „faraonova pomsta“.

             Já jsem ve svých letech velmi důvěřivý a vždy očekávám od života to lepší. Egypťané jsou poměrně milí, i když na každém kroku požadují nějaké dárky, protože jste právě ve chvíli, kdy okukujete nějaké obchůdky, údajně za jejich nejlepší kamarády. A vždy mají pro vás i nějaké „cenné zboží za babku“, které nenabízejí jen tak někomu! Pouze vybraným „nejlepším kamarádům“. Třeba papyrusové svitky z dob nejstarší egyptské dynastie. No, nekupte „originál“ za jeden dolar? Naštěstí faraonova pomsta postihla na dovolené pouze kamaráda, který proúpěl na toaletě takřka většinu volných chvil.

Na mně se faraon vyřádil až cestou domů. Nevím, zda by to bylo na zápis do Guinnessovy knihy rekordů, ale „po…. se v letadle nad Kavkazem až za ušima“, to se jen tak někomu nepovede. Od těchto dob si raději nechám podrobně vyprávět od cestovatelů o těch stinnějších stránkách cestovního ruchu v jednotlivých zemích, o kterých se příliš veřejně nepíše, a preventivně se cestování vyhýbám. Modré moře a opentlené domorodky na propagačních fotkách cestovních kanceláří jsou sice lákavé, ale…

Kdysi jsem pracovně trávil čtrnáct dní v Dánsku. Doma byly vedřiny, ale tam jsem chodil po Kodani se zapnutou bundou a málem s kulichem na hlavě. V polovině pobytu se konečně jednu středu mírně oteplilo. Jenže ve čtvrtek se opět vrátilo pochmurno a zima.

- Máte tady vůbec nějaké léto? ptal jsem se Dánů.

Spokojeně přikyvovali a všichni svorně pravili:

- Léto bylo ve středu!

Jenže jak cizinec má poznat ten jeden jediný den, kdy mají v Dánsku opravdové léto, aby si šel třeba jen v tričku zaběhat? 

Po řadě nemilých zkušeností se už raději o všem informuji předem. Například vím, že vůbec nechci do Japonska. Tam jsou údajně v metru tzv. nastrkávači. Metro totiž nemůže zvládnout nápor Japonců zejména v dopravních špičkách. Nastrkávači mají bílé rukavičky a jejich pracovní náplní je strkat lidi do vagónů všemi možnými způsoby. A určitě by se mi nelíbilo, že by mě nějaký Japonec s bucharem natloukal do přeplněného vlaku metra…

Nepojedu ani do Mexika. Tam mají tak kořeněná jídla, že domorodcům prý často plápolají větry jasným plamenem. A což teprve přespolním odněkud z Evropy? Prozíravé Mexičanky údajně nosí pod nejspodnější sukní odolnou azbestovou destičku. Jenže co my, chlapi? Nakonec ani nevím, na kolik přijdou v Mexiku nové kalhoty.

Určitě se vyhnu i Indii. Ani se mi nechce popisovat, proč. Slyšel jsem rovněž úděsné zprávy o Americe, o Rusku i o Blízkém východu. A to se ani nezmiňuji o Slovensku, o Polsku, o Rakousku či o Německu… A mám vlastenecký nápad: shromažďuji hrůzostrašné informace o všemožných cizích zemích, kterým je nejlepší se vyhnout. Patří tam skoro všechny! Už chápu, proč český Honza tak úspěšně prožil plnohodnotný život doma na peci. Doma je téměř nejlíp!