Sebehana

Již Jan Amos Komenský kdysi pravil: - Raději plodníkem svým občas rázně zatřepati, než s povětrnou ženštinou cokoli míti. V tehdejší době to byl velmi osvícený a odvážný názor.

Podle množství dochovaných důkazů o rozmanitých hampejzech, bordelech a nevěstincích však lze usuzovat, že ne každý si vzal slova  velkého učitele národů k srdci. Na druhou stranu se okolo „sebeprznění“ vytvořila v dávných dobách radikální a štvavá kampaň, až byla onanie pronásledována téměř podobně jako soulož s ovcí nebo s Luciferem.

Do sexuálního života našich prapředků velmi kecala katolická církev, protože pouze hřích za účelem plození potomků byl jakž takž požehnaný (se zavřenýma očima). Vše ostatní bylo dílem ďábla! Teď se v tom, středověký chudáku, vyznej. Církev mluvila latinsky, na hranicích se upalovaly čarodějnice, do města za běhnami bylo daleko a přitom v kalhotách neustále tížil ten neodbytný a zlomyslný ďábel! Přitom stačilo někde za stodolou rozepnout kalhoty a pravidelně rytmicky pohybovat rukou sem tam, sem tam.

Ještě donedávna se v řadě sexuologických brožurek psalo, že onanie smrtelným způsobem vyčerpává organismus. Je to však mnohem milosrdnější než smrt přetlakem. Samozřejmě jsme tímto neobjevili žádný pupek světa. Jenže „kdyby nebylo toho nezbavitelného obtížného pudu pohlavního, nemuseli bychom tyto lidské obskurní záležitosti takto veřejně poutat k pranýři baživosti“, jak kdysi krásně napsaly stavovské Hostinské listy.

Onanie občas funguje i v plnohodnotném manželství a není nutné ji příliš skrývat. Dokonce zastávám názor, že kluci s klukama a holky s holkama to v jemných detailech spolu umí možná líp, protože důkladně znají vlastní psychiku a „své“ vnitřní intimní pocity. Je to ale pouze teorie, protože osobně jsem to nikdy s klukama nezkoušel. Jak se ukazuje, nemám na podobné experimenty chuť ani v nejbližší budoucnosti.

Čím jsem starší, tím méně mě, naštěstí, pronásleduje „obtížná baživost pohlavní“. Ani onanování už není, co bývalo. Trochu nechtěně jsem však našel alternativní způsob sebeprznění. Stačí mi k tomu tři ženy (nejlépe každá zvlášť, protože dohromady bych je asi zdravotně neustál). Bubínková, Jílková a Tachecí. Když se mi omylem zjeví při přepínání programů v televizi, je to ta největší duševní pohroma, jakou znám. Až teprve daleko za nimi jsou výstupy našich zastupitelů v parlamentu a ve zcela zbytečném a nefunkčním senátu. Je jen velká škoda, že si svoji veřejnou pravidelnou onanii před národem neuvědomují sami dotyční…