Pokud se někdo domnívá, že dnes budu psát „tam o tom“, tak se mýlí. Mám na mysli jinou potvoru chlupatou – kočku Elišku.
Často jsem přes noc pryč, rovněž přes den domů chodím nepravidelně. Pokaždé mě však za dveřmi čeká kočka Eliška a ještě než zasunu klíč do zámku, hlasitě mňouká. Původně jsem myslel, že takhle promňouká celé noci i dny, takže mě brzy zavřou za týrání zvířat. Já bych to ohlásil taky. Jenže kočka prý letí ke dveřím a předem mě hlasitě vítá pouze v okamžiku, kdy skutečně jsem na schodech přede dveřmi pouze já. Jak to vycítí? Občas se i umyji a navoním, takže podle vtíravého pachu „na sto honů“ mě cítit nemůže.
Jinou záhadou je, že občas se ke mně sletí malé mušky. Obvykle na víno. Krouží, nedají se vyhnat utěrkou, jsou dotěrné. Platí na ně jediné: plácačka na mouchy. Když ji popadnu a zvednu, okamžitě zmizí. Náhle nemám v bytě ani jednu. Plácačku uklidím. V tom okamžiku je jich opět na můj vkus až příliš velké hejno (nebo stádo, nebo roj?)! O víno se s nima dělit nehodlám. Tak popíjím s plácačkou na klíně a mám klid. Škoda, že nevypadám jako plácačka na mouchy.
Náš děda zas vlastní kocoura. Obrovské zvíře, které vypadá, že příliš rozumu nepobralo. Jenže když děda odjede z Prahy na pár dní k nám do Hradce Králové, kocour se vždy po jeho návratu pořádně naštve! Když děda přijede, dostane od kocoura tlapičkami výprask a pak s ním jeho milé zvířátko aspoň půl dne nemluví… Prostě ho ignoruje a předstírá, že děda je pro něj míň než vzduch. Proč vlastně chováme zvířata?
