Nastal nejkrásnější měsíc v roce. Určitě to je nejvhodnější doba psát básně! Témata se nabízejí téměř sama: ó, ty rozkvetlé květy, ó, ty nejkrásnější nohy v mini, ó, ty dekolty a záňadří… Jen nějak nám, básníkům, chybí čtenáři.
Proto raději zůstávám básník – realista. Ženy a dívky jsou v jarním počasí nádherné. Možná k tomu přispívají všechny ty splašené hormony, které v tuhle dobu lítají všude okolo nás. Navíc bez brýlí na dálku vidím svět mnohem hezčí včetně těch sexuálních bohyň a krasavic. Když si vezmu brýle, je to stále hezké, ale také vidím okolo mladých maminek lítat splašené malé dětičky (nechci rovnou napsat „spratky“) a různé babičky a tchýně… Jak mít Bohyni jen pro sebe? A jak dlouho by mě to bavilo?
Žena jako inspirace je věčná. Jen se musíme vzájemně občas obměnit. A to, pánové, přiznejme si, leze hodně do peněz a často i do svědomí…
Dnes jsme opět spatřil nádhernou mladou štíhlou krasavici v mini a přilehlém tričku. Tak si mlsně představuji, co by, kdyby… Zejména kdybych byl alespoň o čtvrt století mladší. Na druhou stranu je fajn, že ani ty nejsvůdnější představy nic nestojí.
A náhle ze mě vyhřezla báseň: - Ó, vole pozemský, nebo zdechnu!
Nic víc, nic míň. Možná by bylo lepší variantou - Ó, vole pozemský, zdechni! Ale ne, stále cítím, že tam patří ta nelogičnost. Dál mě však už nic dalšího nenapadlo. Ani sloka, ani řádeček, ani pointa, zkrátka nic. Mám dojem, že si budu muset počkat na další jaro. Jen nevím, zda se ho vůbec ještě dožiji „jako básník“…
