Námět na povídku

Včera jsem se ocitl v Chocni. Je to malé útulné městečko, kde ovšem „chcípl pes“.

Zastavil jsem s autem na náměstí a už se ke mně řítil starý cikán. Slovák. Nejprve mi popřál všechno nejlepší; to vše rovněž mé manželce, dětem, příbuzenstvu… A ať mě ochraňuje panenka Marie, Bůh a všichni svatí. Dávno však už vím, že nic není jen tak, takže jsem čekal, co vlastně chce. Ukázal občanku: byl vdovec ze Žiliny, nebo z Nitry, nebo kýho čerta. Přijel do Chocně za dcerou, ale ta se mezitím odstěhovala zpátky na Slovensko a on by už rád konečně vyjel z tohoto městečka, kde uvízl, pryč. Ale nemůže, protože nemá na vlak. A ten stojí 95 korun.

Některým lidem nevěřím ani slovo, ale historka mě pobavila. Byl slušný, čistý, s igelitkou v ruce. Co s tím? Občas něco lidem dám. Například jsem nedávno byl v zámeckém parku v Lysé nad Labem. V zámku je domov důchodců. Kdysi ho však vlastnil hrabě Špork. To byl velmi zajímavý pán. A v zámecké zahradě se údajně nachází i jedna socha od Mistra Brauna. Tak jsem pátral. Názory místních se lišily, ale nikdo nedovedl přesně určit, která socha je od Brauna. Nakonec ke mně došel jakýsi stařík.

- Nevíte náhodou, kterou sochu v tomhle parku dělal Matyáš Braun?

Muž se hluboce zamyslel:

- To vážně nevím. Mě zajímá pouze pivo. A chybí mi jedna koruna, abych si na jedno došel.

Vytáhl jsem peněženku a dal mu dvoukorunu. Byl viditelně potěšen. Poděkoval a okamžitě odkráčel nejbližším směrem do hospody.

V Chocni proti mně stál jiný stařík. Co s ním? Vytáhl jsem peněženku a dal mu (trochu nerozvážně) rovnou čtyřicet korun. Dvě dvacky. Velké nadšení to v něm ovšem nevzbudilo; na cestu potřeboval o padesát pět korun víc.

- Zbytek vám dá zas někdo jinej. Běžte na nádraží, lidi se složej.

Nakonec tak nějak poděkoval. A zcela nezakrytě zamířil do první hospody, která stála nejblíž. Ani se nesnažil to nějak maskovat.

Měl jsem chuť chvíli počkat a pak dojít za ním. Určitě tam seděl u piva, vína či rumu.

- Takhle nikdy neodjedete. A v týhle díře uvíznete navěky.

Nakonec jsem mávl rukou a nikam nešel. Už nikoho poučovat a vychovávat nechci. Chvíli mě těch čtyřicet korun mrzelo, ale pak jsem mávl rukou. Ať si užije!

Byl by to báječný námět na povídku. Nebo na krátký film. Stařík uvízne v cizím městě. Vyjede za dcerou, ale ta už zde dávno nebydlí. Má pouze igelitku, chodí po městečku a dává dohromady peníze na cestu zpátky. Jenže žízeň je vždy silnější a slina na pivo neodolatelná. Tak pokaždé vše propije a plánuje, že odcestuje další den. Jenže situace se stále opakuje. Místní ho už znají včetně jeho historky a podruhé mu nic nedají. Občas se smiluje nějaký cizí přespolní, ale stařík nikdy k nádraží nedojde. Hospody jsou blíž. Proti své vůli zůstává na místě, kde vlastně už dávno být neměl. Jenže víc s tím udělat nemůže… A dokud neumře, zůstane tam na furt! Je to téměř symbolické podobenství. Hezký příběh. Nakonec mě už ani těch zbytečně vydaných čtyřicet korun nemrzí…