Jsou „kozy“ důležitý?

  Nastalo léto a většina žen má opět problém.

            Největším sexuálním magnetem pro mužské oči jsou nohy a prsa. Teprve po jejich shlédnutí a „vyhodnocení“ většina mužů mrkne i na obličej. Právě poprsí je výrazným signálem, zda nám stojí za to pokračovat v další „komunikaci“. Zejména to platí pro stále nažhavené „horňáky“. Přitom to je záležitost velmi pošetilá, protože prsa jsou zejména od toho, aby v době mateřství dávaly mléko. Časem se ale vše nějak vymklo z rukou a z poprsí se stal významný erotický symbol.

Samozřejmě největší kšefty z toho mají výrobci podprsenek a plastičtí chirurgové. Která je má menší, touží po větších. Která je má obrovské, chce menší. A ideál? Pevné stojáky „akorát do ruky“ pokud možno bez silikonu. Ale proč?

Modelky jako žehlící prkno převažují a dávají na srozuměnou, co je pohodlné a unisexy. Jenže když chodíte se ženou a máte větší prsa než ona, cítíte se jaksi podvedeni a ochuzeni. Typ á la „dvě pecičky pod kobercem“ opravdu příliš hormonů v těle nesplaší. Na druhou stranu ani typ „profesionální kojná“ není to pravé. Navíc díky zrání a postupnému odkvětu a neustále působící zemské přitažlivosti se záhy dočkáme (bez podpůrného silikonu) akorát tzv. pudlích uší. A hubené holky se čtyřkami potkáváme akorát ve svých ranních snech…  

Samozřejmě poprsí by mělo fungovat v souladu s postavou. Když je žena sud či chodící almara, i bájné čtyřky jaksi zaniknou. Ivan Mládek mě kdysi rozesmál teorií, že tělnaté obézní dámy s mnohočetným podkožním tukem jsou ideální, protože na nich si člověk může „nahrnout koz“ kolik chce. Jenže originál je jen jeden, vlastně dva (pár). To ostatní je pouhá nedokonalá replika a šunt! Já jsem nikdy příliš velikost poprsí neřešil; vždy mi šlo spíš o duši. Jenže těch problémů, které s tím měly mé lásky! Jedna například chtěla okamžitě přijít do jiného stavu, protože žila utkvělou představou, že má jedno ňadro menší než to druhé. A nějaký doktor jí poradil, ať se s tím netrápí, protože po porodu se to prý srovná. Nakonec ani nevím, jak to v praxi dopadlo, protože tato motivace k založení rodiny se mi nezdála příliš seriózní.

Rovněž nechápu dámy, které tam sice nemají nic, ale o to usilovněji na sebe věší různé „pušapky“ a kostice, aby vše alespoň zdánlivě vizuálně zvětšily. Je to podvod a navíc: když už mají tuhle výhodu, určitě bych raději bral, kdyby nosily trička a blůzky na holo a nechaly vyniknout  svůdně se rýsující bradavky. Prostě jsem taková, jaká jsem. Ber, nebo nech být! O kostice a různé ocelové tyčky si akorát můžete vypíchnout oko.

Samozřejmě výrazná čárka mezi poprsím a dva pevné Gerlachovské štíty trčící neohroženě vpřed jsou hodně svůdné. V mnoha případech však zdání klame. Když pak povolíte a sundáte všechny řemínky a košíčky, často nastane velké zklamání a rozčarování. Ne nadarmo říkají Poláci podprsence „šprajcung podporovyj kozactva uvadlego“. Není nakonec lepší nechat poprsí svému pravému účelu – kojencům? Ať tam má žena co má, důležitější je, že je hodná, milá a je s ní sranda. A když mám místo nějakých svých předražených plastických operací zaplatí každý večer tři velké panáky, bude se nám zdát hezká a přitažlivá i bez monumentálního poprsí. Nakonec si k ní v závěrečné fázi „komunikace“ můžeme v posteli nahrnout dva pořádně vycpané polštáře se senem a vyjde nás to nastejno a mnohem levněji. Nebo se opět mýlím?