Jak se točí televizní zpravodajství

Dělal jsem v životě leccos, ale mým hlavním oborem je fotografie a film (video). Často nosím na rameni reportážní kameru a točím. Třeba pro komerční televizní stanici Nova.

            Občas jsem proto volán, abych okamžitě přijel do některého televizního studia (v Hradci Králové je jich několik), popadl kameru a s reportérem (reportérkou) vyjel točit. Komerční stanice totiž nemají v jednotlivých krajích a velkých městech své stálé štáby se zaměstnanci, ale najímají si na jednotlivé reportáže externisty. Štábů je víc, vzájemně si konkurují a přetahují si zakázky i lidi. Protože čím víc zakázek se pro komerční televize natočí a je odvysíláno, tím víc se fakturuje a televizní studio z toho žije. V opačném případě to může zabalit, drahou techniku rozprodat pod cenou a jít třeba dláždit chodníky. Ovšem práce pro televizi je atraktivní a když se daří, též finančně zajímavá. Samozřejmě ale netočíte cokoliv, ale pouze to, o co má hlavní redakce ten den zájem a co vám potvrdí jako „výjezd“.

            Regionální „reportéři a reportérky“ od útlého rána poslouchají rádia, listují všemožnými novinami, loví na internetu a ilegálně poslouchají požárníky, policii nebo záchranku. Mají i své informátory z jiných médií, kteří se s nimi o případnou tutovku rozdělí, pokud si vzájemně nelezou do zelí. Ale například novináři z Blesku si s kolegy, kteří točí pro Novu nebo pro Primu, rozumějí výborně! Jde o kamarádskou výpomoc (jednou mi dáš tip ty, podruhé já) a zejména o prachy. Do devíti hodin dopoledne se posílají z jednotlivých regionů mailem do pražských televizních redakcí nabídky. Poté tam proběhne porada, na které vedoucí zpráv proberou, co je pro daný den aktuální, na jaké téma se zaměří a jakou strukturu budou večerní televizní noviny pravděpodobně mít. Po desáté dopoledne potvrdí jednotlivým redakcím v regionech, co si skutečně objednávají. Samozřejmě je toho o vous víc, než stačí večer odvysílat, aby měli určitou rezervu.

Na druhou stranu objednané příspěvky zaplatí, i když je neodvysílají. Výše honoráře je daná podle toho, kam je příspěvek zařazen. První hlavní aktuální událost dne má ohodnocení nejvyšší, nejméně se platí za „tečky na konec“ – tedy za zajímavosti o různých mláďatech v zoologických zahradách apod. Pochopitelně zůstává ještě rezerva, kdyby se během dne přihodilo něco skutečně bombastického a neočekávaného, například srážka vlaků, spadlé letadlo či hromadná dopravní nehoda. Čím víc mrtvých, tím je zpráva upřednostněna. Takže když si například televize objedná natočení ranní dopravní nehody, která se stala v Brně a má jednoho mrtvého, brněnský štáb vyjede točit. Když se pak ale v Plni stane nehoda se třemi mrtvými, má pochopitelně „atraktivnější“ aktuálka přednost a mrtvý z Brna jde k ledu.  

            Můžete teď dlouze diskutovat a polemizovat o tom, zda je tento postup etický, morální a já nevím jaký. Důležitá je však sledovanost a dlouhodobé výsledky jednoznačně ukazují, že většina národa se na komerční zprávy s potoky krve dívá pravidelně a ráda! Přednost má sledovanost, nikoliv morálka. Díky tomu jsem už točil dvojnásobnou vraždu, různé tragické pohromy, karamboly, nehody, požáry… Radost však z toho nemám a beru to opravdu pouze jako záskok, když jiný kameraman není k dispozici nebo má jiný výjezd. Nejdůležitější je však rychlost a operativnost. Protože rychlí a pohotoví jsou i záchranáři, policie, hasiči a nakonec i pohřební služba. Když přijedete s kamerou s křížkem po funusu, nikoho už „ilustrační záběry“ o ničem (o prázdné a vymetené silnici, na které před pár minutami ještě leželo osm mrtvol) nezajímají. Ani diváky, ani šéfredaktora televizního zpravodajství.

V terénu je šéfem konkrétní reportér (reportérka), který daný příspěvek točí, komentuje a dává dohromady jeho výslednou podobu. Takže když žádají, ať tajně vlezu oknem do baráku, kde se před chvílí stala vražda, a natočím rozhovor, ve kterém se odvážný jinoch zeptá přímo „na mikrofon“ nejbližších příbuzných oběti, co tomu říkají, musím vyhovět. Často to není ani vhodné, ani slušné, ani korektní. Jenže znáte lidi; jeden se o rozpůlené nebožce rozpovídá jako by byla stále naživu, zato další popadne vidle a žene nás ze vsi, až máme obavy, že k již mrtvému ten den ještě přibudeme my – dva obyčejní pěšáci od televize. Vesměs to jsou však velice smutné záležitosti a neradno je zlehčovat. Pokaždé mám totiž tísnivý pocit, že téměř mávnutím proutku se mohu v podobné tragické a zoufalé situaci ocitnout já sám, někdo blízký nebo kdokoliv z nás. Na druhou stranu se netočí pouze tragické události, ale všemožné zajímavosti, které jsou často veselé a k popukání. O tom příště!