Hausnumera

Tenhle výraz používala moje babička, když něco počítala a vyšlo jí něco jiného, než „počítala“. Zkrátka hausnumera.

Nyní se mi neskutečná hausnumera objevují na monitoru. Kočka Eliška si totiž oblíbila klávesnici u počítače. Ráda na ní leží a chrní. Jenže než se ubytuje, po kočičím způsobu si upravuje pelíšek. Oběma předníma tlapkama stlačuje místo, kde hodlá odpočívat. Tohle kočky, jak jsem si všiml, dělají. Jenže když na klávesnici mačká různá písmena a tlačítka, vytváří roztodivné povely a příkazy, že i můj počítač je z toho blázen.

Na monitoru se objevují prapodivné tabulky a dotazy a spouštějí se různé aplikace, jejichž existence je pro mě zcela nepochopitelná. Honím kočku od klávesnice, protože vůbec netuším, jak mám počítač dostat zpátky do normálu. Příliš to ale nepomáhá. Jakmile si odskočím od stolu, Eliška přiskočí a usilovně dupe tlapkami po klávesnici, aby si svůj pelíšek upravila a obsadila. To pak jsou na monitoru hausnumera!

A ještě jednou jsem si nedávno vzpomněl na babičku. V televizi mluvili o bidlu. A já si vybavil, jak jsem za slunných dnů vytáhl zpod kůlny bidlo, jeden konec položil na větev ořechu, druhý na dřevěné podpěradlo a pak se na bidlu venčily peřiny. Hned jsem to vyprávěl své lásce.

- Venčí se psi. Peřiny se větrají, prohlásila rezolutně.

- Jenže my jsme peřiny venčili.

- No jo, copak vy a vaše rodinka!

Dost mě napružila.

- Z hlediska obsahového je to téměř totožný pojem. Když jdeš někoho věnčit, automaticky ho i vyvětráš. A když chceš někoho vyvětrat, jdeš ho obvykle vyvenčit.

- Peřiny se větrají, psi se venčí, trvala na svém.

Sakra, u nás stačí vyslovit jednu větu oznamovací a hned je z toho mezinárodní konflikt!

O bidlu a venčení peřin jsem už raději dál nemluvil, i když jsem si myslel své. Jenže mezitím si kočka Eliška udělala na klávesnici dokonalý pelíšek a na monitoru naskočila tak šílená hausnumera, že se mi je dodnes nepodařilo zcela odstranit.