Býti básníkem…

Býti básníkem je dnes tuze nevděčná živnost. Pár jsem jich znal – a vždy naříkali na nevděk světa. Ale také kutali český jazyk a snažili se vyjádřit.

Žírnou dobu básníků si ještě nepochybně užil Vítězslav Nezval. Když ale v padesátých letech minulého století přišly na řadu „básně“ úderníků a krmiček, šlo to s poezií s kopce.

Ty slzy, které stíráme si s lící,

nás budou pálit, otče, celý věk,

náš velký otče, který byls náš lék

a miloval jsi všechny pracující.

Drahý Staline!

Pak poezii mírně rehabilitoval Jiří Suchý, i když ho mezi básníky žádný Vítězslav nezval. On přesto ocitl se v jejich středu a zůstal tam dodnes. Dalšího žijícího básníka už neznám. Všichni vymřeli. Přesto jsou básníci, kteří ve mně zůstali natrvalo. Například jeden kolega z vojny. Jeho jméno si už nepamatuji, ale jeho báseň ano.

Jaro na zahrádce

Přijdu na zahrádku.

Vtom vidím: táta šuká matku!

Vezmu lopatku, máz ho po zadku.

Kurva, do píče – to mám rodiče!

Pokud někdy někdo chce, abych něco zarecitoval, vybaví se mi vždy pouze tato báseň. Poezii mám rád. Ale z jistých výše uvedených důvodů, prosím, nikdy nechtějte, abych někde veřejně recitoval. Zejména, když jsou u toho děti.