…protože okamžitě radostně neskáču, když „ti naši hoši“ nastoupí na plochu a ostatní volají: - Kdo neskáče, není Čech!
Nikdy jsem nemiloval masové sporty. Jsem spíše individualista. Takže mě nechává chladným davové nadšení nad čímkoliv. Nad prvním májem ještě za bolševika, nad vítězstvím či prohrou „našich“, nad zavedením poplatků ve zdravotnictví, nad čímkoliv… Přezíravý nadhled mě vyhovuje víc. Ale nebráním tomu, aby si národ zaskákal. Jen ten nadšený kolektivismus na povel mi je z duše protivný.
V obchodech visí fotbalové cetky, české vlajky jdou na odbyt, cokoliv koupím, dostanu k tomu i letáček s fotbalovým míčem a v řadě akcí i fotbalový míč. No budiž! A docela se těším, až tahle národní taškařice bude u konce. Copak si opravdu všichni obchodníci myslí, že každý je šílencem do fotbalu?
Ne, že bych ho zcela ignoroval. Zajímá mě, jak dnes dopadnou „naši“ v utkání se Švýcarskem, a přeji jim vítězství i postup. Hlavně však z mé maličkosti nedělejte fotbalového maniaka, který bude dřepět u televize, házet do sebe jedno pivo za druhým a fandit. Možná jsem divnej! Jenže mám i dost kamarádů, kteří jsou vtipní, chytří, leccos dovedou a ani oni se z fotbalu nepodělají. Běhat po hřišti a čutat do mičudy nám připadá poněkud pitomé.
Navíc s fotbalem se odkrývají ty všechny národní nešvary: falešná solidarita, pivní žvásty či kolektivní primitivismus. – Hoši, do toho! Hoši, jedééém! Fotbal je především hra. Nic víc, nic míň. Takže vypínám televizi a hospodám s velkoplošnou obrazovkou se budu v nejbližších dnech vyhejbat obloukem, i když se občas jen tak po očku mrknu na výsledky, jak naši sportovní miláčci a „hrdinové“ budou válet. Jenže díky té masové kampani, rozeřvanosti a mediální masáži začínám mít v současné době na fotbal a fotbalový míč děsnou alergii. Jaké další národní vzrůšo nastoupí, až bude po „fotbalu“? Není lepší skutečně vypnou mozek a jít se jen tak pomaloučku projít do lesa ke studánce?
