Splétání společné sítě pocitů

Jedním ze základních znaků civilizace je technologický rozvoj. Pokrok v této oblasti může sloužit jako ukazatel k měření civilizačního pokroku. Na rozvoji technologie od doby kamenné až po náš digitální věk si můžeme uvědomit i lidský kulturní pokrok.

V posledních několika desetiletích však technologie začala naše životy zcela ovládat, místo toho, aby nám sloužila. Počítače nejen zpracovávají data, ale téměř samy myslí. S nástupem umělé inteligence se objevila zařízení, která mohou dokonce malovat expresivní umělecká díla, psát srdečná přání k narozeninám nebo dojemné milostné dopisy. Jenže na druhou stranu se jakoby zdá, že se lidé vyvíjejí opačným směrem: Máme méně znalostí, přemýšlíme a chápeme méně než dříve, jako bychom byli omámeni svým vlastním výtvorem.

V této zdánlivě nelichotivé představě o budoucnosti lidstva se však skrývají i dobré zprávy. Zatímco se naše intelektuální schopnosti zmenšují, otevírají se nové smyslové sféry.

Slovem smyslové nemám na mysli naše fyzické smysly, ale něco mnohem hlubšího. Naše smyslové orgány jsou čistě fyzické, ale já mluvím o schopnosti vnímat jeden druhého v takové hloubce, že budeme schopni cítit pocity a myšlenky toho druhého, jako bychom byli jedna osoba.

Je zřejmé, že tento proces není vědomou snahou ke spojení psychické a duševní stránky lidí. Přesto však k němu dochází. Když se podíváte na svět kolem sebe, uvidíte jak se stal jednotvárným. Lidé nosí obdobné oblečení, většina světa mluví anglicky, průmysl je na celém světě velmi srovnatelný, nakupujeme zboží od stejných výrobců a stali jsme se na sobě tak závislí, že když jedna země musí dočasně zastavit dodávky pšenice, vyšle to celý svět do spirály růstu cen.

Vstupujeme do další fáze naší inkorporace: inkorporace pocitů. Lidstvo se stává systémem začleňování vjemů, ve kterém miliardy lidí budou sdílet stejné myšlenky, představy a pocity.

Čím více se bude tento systém projevovat, tím více budeme přesvědčeni, že chceme-li bezpečně řídit svůj život, musíme tento sdílený systém studovat, pochopit jeho vlastnosti, požadavky a to, jak být nejen jeho částí či pěšákem, ale jeho tvořící části.

Abychom toho dosáhli, budeme si muset osvojit vlastnosti tohoto systému a implementovat je na sebe. Protože tento systém je systémem spojení, budeme se i my muset stát jedinci, kteří se spojí. Budeme muset cítit druhé a uvědomovat si jejich myšlenky a pocity stejně, jako dnes známe své vlastní. V zájmu toho, abychom od sebe nebyli odděleni a dokázali vnímat druhé tak, jako vnímáme sami sebe, budeme se muset vzdát toho, co nás od sebe odděluje: našeho ega.

Čím déle budeme lpět na své sebestřednosti, tím silněji budeme pociťovat svou oddělenost a dezorientovanost v životě. Jakmile se však vzdáme své sebestřednosti, tohoto jediného prvku v nás, vše se stane křišťálově jasné. Stejně jako dnes víme, že máme hlad, protože ho cítíme, budeme vědět, co máme dělat, kdy to máme dělat a jak to máme dělat, protože to prostě vycítíme.

Dnešní nejpokročilejší inovace a technologie se stanou zbytečnými a následně zastaralými, protože je nebudeme potřebovat. Co však budeme nezbytně potřebovat je to, abychom dokázali vnímat síť pocitů, v níž žijeme, a to nás bezpečně a hladce provede životem, který už nebude namáhavý a bolestivý.