Proč nemůžeme přestat válčit?

Když se zamyslíte nad historií lidstva, zjistíte, že lidé vždy bojovali jeden proti druhému. Zdá se, že nikdy nebyl mír, ale jen období mezi bitvami. 

Dispozice člověka k neustálým bojům se zdá ještě více nepochopitelná, když ji srovnáte s přírodou. Živočich bojuje jen tehdy, aby se nažral, aby nebyl sežrán, nebo za účelem páření, jinak si zvířata málokdy ubližují. Proč lidé bojují, když je k tomu nenutí žádný existenční důvod? Navíc, i když se boj nevede zbraněmi, stále válčíme: Hádáme se, diskutujeme a bojujeme, to vše proto, abychom si získali veřejné mínění. Stručně řečeno, celá naše existence spočívá v boji.

Je k tomu dobrý důvod. Může se zdát, že neexistuje žádný existenční důvod, který by nás pobízel k boji, ale ve skutečnosti existuje. Zatímco zvířata bojují o své fyzické přežití, my bojujeme o své duchovní přežití. Naše ega nás pohánějí k získání převahy, triumfu nebo vítězství, protože bez pocitu nadřazenosti mohou sice naše těla existovat, ale my se necítíme naživu. Pro ego není nic horšího než ponížení; lidé si kvůli němu berou i život.

Jinými slovy, cítíme se naživu pouze tehdy, když nad někým dominujeme. To je jediné potvrzení naší existence, které ego akceptuje. Proto jsme nuceni proti sobě bojovat, i když se zdá, že k tomu není žádný rozumný důvod. Vzhledem k tomu, že naše veškerá naše komunikace na všech úrovních je určitým druhem boje, zdá se, že jsme odsouzeni k životu v nekonečných bitvách, dokud se neunavíme a nezemřeme.

Má to však hluboký důvod. Nekonečné boje nás nutí ptát se po smyslu všeho - proč bojujeme, proč si navzájem ubližujeme, proč je na světě tolik podlosti a nakonec i proč existujeme.
Tyto otázky nás posléze dovedou k poznání, že na světě není jen jedna síla, ale spíše dvě - jedna pozitivní a druhá negativní. Pozitivní síla vytváří život, vřelost, růst a spojení, zatímco negativní síla způsobuje smrt, chlad, rozklad a separaci. Kdyby existovala jen jedna z nich, neexistovali bychom. Ke stvoření života jsou zapotřebí obě síly stejně jako k vývoji a změně. Paradoxně se ukazuje se, že právě válka v nás vyvolává pocit, že se cítíme naživu.

Výsledkem je, že pokud chce jedna země dominovat, musí existovat i jiné země, aby bylo koho ovládat. A také platí, že pokud jedna země stále dominuje, pocit nadvlády slábne, země s převládající mocí ztrácí pohon, oslabuje a vládu přebírá jiná země.

Boj mezi pozitivními a negativními silami umožňuje život, proto musí existovat. Záleží však na nás, zda se stane válkou, nebo ne.

Abychom umožnili existenci a rozvoj, a přitom udrželi síly v rovnováze a míru, musíme pochopit význam míru. Hebrejské slovo pro mír je „šalom“, od slova „šlemut“, které znamená celistvost nebo doplnění. Jinými slovy, život existuje pouze tehdy, když existují obě strany a vzájemně se doplňují. Také síla jedné z nich určuje sílu druhé, protože boj mezi nimi je neustále pohání k vývoji.

Abychom ukončili války, musíme tento proces pochopit a přijmout. Boj mezi těmito silami to nezastaví, ale tento boj bude konstruktivní, nikoli destruktivní.

Když například sportovci chtějí zlepšit své výkony, trénují proti stále většímu odporu. Chápou, že jen když budou sami sobě klást výzvy, zlepší se.

Stejně tak se všichni zlepšíme, jen když se zintenzivní konkurence mezi národy a lidmi. Avšak pouze tehdy, budeme-li mít na paměti, že smyslem soutěžení není ovládat, porážet nebo ponižovat druhé, ale zlepšovat všechny zúčastněné, budeme schopni jednak soutěžit, ale zároveň vítat své výzvy a vyzyvatele, neboť nebýt jich, stagnovali bychom.

Když přejdeme na režim vzájemného doplňování , nebude nikdo silnější než ten druhý. Místo toho bude existovat vzájemný příslib starat se o blaho všech. Naše pochopení, že jsme vzájemně závislí a že naši domnělí protivníci jsou ve skutečnosti zárukou našeho rozvoje, je klíčem k vybudování prosperující, rozvíjející se a udržitelné společnosti na celém světě a v každé zemi, takové, kde všichni její občané budou žít v míru a spokojeně.