Napsala mi Anna: „S manželem jsme tři roky spolu a city jen rostou. Ale neopouští nás myšlenka, že je to všechno dočasné, že to všechno může pominout. Bojím se těchto myšlenek. Chci, aby naše city nevychladly. Jak to máme udělat?“
Stačí jen jedna obava, že pominou. Když se budete o tyto pocity mezi sebou dělit, toto už nějakým způsobem vaše city zvětší. A nejdůležitější je, abyste se vzájemně učili svou podstatu, vy i on, a spolu si tak pomáhali projevovat tuto egoistickou přirozenost a společně se nad ni povznášeli. Abyste pochopili, že tento egoismus je proti vám, a že když spolu budete vytvářet mezi sebou stále nová spojení, pak se takto budete nad ním pozvedat. Ale egoismus se nikam neztratí a bude neustále růst a také vás bude nutit k růstu.
Toto chvění je dobré. Tato bázeň, že se vztah náhle změní, by měla být neustále. Chvění, strach, úzkost, že se náš dobrý vzájemný vztah rozpadne, je zárukou, že se ho budeme držet.
Hebrejsky se tomu říká „ira“ – ne strach. Je to úzkost, zvláštní úzkost, úzkost ohledně udržení dobrých spojení. Znamená to, že se přibližujete ke skutečné lásce mezi sebou.
Je to, jakoby jste vystupovali na horu. Egoismus neustále roste a stává se sofistikovanějším a díky tomu ostřejším. Ale právě společná práce vás pozvedá a ještě více sbližuje.
A tam na vrcholu začne duchovní sbližování, které mezi vámi vytvoří vyšší spojení, v podstatě nad-egoistické. A začnete se vzájemně propojovat tak, že si budete rozumět vnitřně, beze slov, pouze myšlenkami, vzájemně se propletete.
To je vyšší stav spojení.
Budete se spolu proplétat stejně, jako se proplétají hadi v jámě, jen už ne egoisticky, ale pomocí vzájemného dobrého vztahu. Je to takový náhlý bod zlomu. To srovnání s hady je velmi přesné. Aktuální a přímočaré. Tito hadi jsou totiž v nás. Je to díky našemu velikému, zákeřnému egoismu. Pokud ho začneme správně používat k tomu, abychom se sbližovali, omotávali se jeden kolem druhého, budeme se tímto způsobem stále více přibližovat k lásce.
