Falešná velikost slavných

Jeden můj kamarád kameraman mi řekl, že soudě podle dnešních filmů, seriálů a příspěvků na sociálních sítích se lidé většinou zabývají těmi nejvšednějšími „událostmi" v životě lidí, jako je jídlo, sprchování, a - i vyprazdňování. 

Když se podíváme zpět do historie, zdá se, jako by nás nezajímaly tyto věci, ale věci vyšší, jako jsou ideje a společenská hnutí. Zdá se, jako by o naší době nebylo co psát.

Myslím, že ve skutečnosti lidstvo nikdy nebylo vznešené. Možná rádi mudrujeme o tom, jak jsme byli civilizovaní, když klasická hudba, divadlo, malířství a sochařství byly oblíbenými formami zábavy, ale pro naprostou většinu lidí v té době, byl život jen bojem o přežití a na zábavu nebyl prostor.

A co je nejhorší, právě ti, na které vzpomínáme jako na velikány, byli ve skutečnosti nejhoršími příslušníky dané generace. Lidé, kteří v očích veřejnosti dosáhli velikosti, jsou ve skutečnosti vždy ti nejvíce nemorální a sebestřední. Spisovatelé, hudební skladatelé, zkrátka celá řada lidí, nebylo na nich nic dobrého, podívejte se do jejich životopisů a uvidíte sami.

Myslím, že bychom měli nově definovat velikost. Místo abychom uctívali lidi pro jejich schopnost psát, skládat nebo malovat, měli bychom uctívat ty, kteří dělají něco pro druhé, ne pro sebe. Zejména bychom si měli vážit lidí, kteří ostatní spojují a dávají jim pocit jednoty.

Lidé jsou šťastní, když se cítí v bezpečí a milováni, a takto se cítí, když jsou mezi lidmi, kterým na nich záleží, jako je rodina nebo přátelé. Proto jsou lidé, kteří pomáhají tento pocit v široké veřejnosti vytvářet, díky nimž se sjednocují komunity, města, a dokonce i národy, těmi nejcennějšími lidmi ve společnosti.

Lidé, kteří ukazují, jak rozmanitost přispívá společnosti – namísto toho, aby kulturní a etnické rozdíly využívali k podpoře vlastní kariéry podněcováním rasismu a sociálního vyloučení – jsou skutečnými hrdiny dneška. Dnešní hodnoty nás od tohoto pocitu vzájemné odpovědnosti a péče o společnost vedou opačným směrem. Chceme-li znovu vybudovat něco lepšího, měli bychom to budovat společně, a pak se nám to podaří.

Čím více podléháme rozkolům a odloučení, tím slabší je naše společnost. Místo radosti a důvěry má převahu strach, podezírání a nenávist. Tento trend nezvrátí nikdo jiný než ti, kteří se bojí, podezírají a nenávidí, tedy my všichni. Jsme to my, kdo trpí rozdělením společnosti, jsme to my, kdo z toho nemá nic, na rozdíl od našich „vůdců", takže jsme to my, kdo by měl volit jednotu místo rozdělení.