Pokud svůj život nezasvětíme hledání nějaké určité cesty, pak buď mrháme časem investujíce jej do několika různých směrů a končíme svůj život bez ničeho, nebo žijeme jako živočichové bez úsilí o nějaký vyšší cíl.
Zda budeme usilovat o vyšší cíl, nebo ne, je dáno našimi touhami.
Osobně jsem si nikdy nedokázal představit, že bych usiloval o bohatství, moc nebo slávu, protože tyto tělesné cíle končí spolu se životem člověka. Zvláště dnes, kdy je mi již přes sedmdesát let. Řekněme, že mi zbývá ještě deset let života. Co bude dál? Pokud budu usilovat o tělesné cíle, pak mi nezbude nic a vše skončí. Co bych tedy měl v těchto deseti letech dělat?
Běžnou odpovědí na tuto otázku pro člověka ve vyšším věku je starat se o svou zahrádku, pěstovat květiny, dívat se na televizi a užívat si svých dětí a vnoučat. Rozhodně nejsem proti tomu. Moudrost kabaly nás zavazuje k účasti na každodenním životě, avšak naší severní hvězdou, která nás vede, by stále měl být smysl života.
Klasická představa je, že starší člověk bude mít kolem sebe děti, které mu ve stáří podají sklenici vody. Je však nějaký rozdíl v tom, jak člověk zemře? Co bude dál? Ať již mu děti ve stáří přinesou nebo nepřinesou vodu, stejně tím všechno končí.
Řekněme například, že žiji ve speciálním pětihvězdičkovém domově důchodců, kde mě ošetřovatelé hýčkají jako malé dítě, utírají mě a krmí z láhve, dokud jim v náručí spokojeně neusnu věčným pokojným spánkem. Cožpak je to vše, co po mně zůstane? Nač jsem žil svůj život?
Většina lidí skutečně přemýšlí o tom, jak prožít poslední roky svého života co nejpohodlněji. Ale ti, kterým byla dána touha odhalit smysl života, která je přivedla ke studiu kabaly, chápou, že pokud by v současném životě nenašli smysl života, pak by jim tento život nebyl k ničemu, takže by bylo lepší, kdyby raději ani neexistoval.
