Chceme být opět mladí?

Časopis univerzity Cambridge oznámil, že výzkumníci z této univerzity našli způsob, jak „vrátit hodiny lidských kožních buněk o 30 let“.

Obsah článku je již o něco méně slibný a vysvětluje, že výzkumníci byli schopni „částečně obnovit funkci starších buněk, jakož i upravit jejich biologický věk“ a že „v experimentech, které simulovaly zranění kůže, ukazovaly částečně omlazené buňky známky chování, které se více podobalo mladým buňkám. Přestože se výzkumníci domnívají, že „tato zjištění by mohla v konečném důsledku přinést revoluci v oblasti regenerační medicíny“, já si tím až tak jistý nejsem. Navíc, i kdyby se tak stalo, půjde to proti přírodě a „srážka“ s přírodou se nikdy nedoporučuje.

Regenerované buňky by mohly pomoci při některých zraněních nebo zdravotních problémech, ale nebudou působit na celé tělo. Nebudeme schopni omládnout o třicet let a jakýkoli takový pokus způsobí poruchy a nemoci, které nám to znemožní.

Kromě toho bych takový zákrok nechtěl ani absolvovat, protože nevěřím, že začít znovu je až tak skvělý nápad. Můžeme si myslet, že zkušenosti získané v průběhu let nám můžou pomoci, až budeme opět mladí, ale nebude tomu tak, nebudeme chytřejší.

Naše těla nejsou stvořena k věčnému životu. Jsou zde k tomu, aby sloužila jako prostředky k dosažení něčeho mnohem většího, než je fyzická existence. Skutečný život neexistuje v mezích těla, ale ve spojeních mezi lidmi, spojeních na všech úrovních: těla (které už máme), mysli (ze které máme jen část) a ducha (ze kterého nemáme nic).

Duchovní život spočívá ve spojeních mezi lidskými srdci, kde se jejich touhy a snahy prolínají a cítí se navzájem beze slov, nejsou omezeny tělem ani časem.  Nepotřebujeme přetáčet hodiny, protože na začátku žádné hodiny nejsou.

Schopnost omlazovat naše buňky znamená, že budeme nadále žít v neustálém strachu ze smrti a utrpení.  To nás omezuje na naše ego a drží nás uvězněné v našich tělech. Schopnost spojit se s celou realitou na duchovní úrovni znamená, že jsme se povznesli nad své ego a prolomili jsme bariéry, které nás oddělují.

Pro takového člověka je fyzický čas bezvýznamný. Namísto toho existuje věčný běh přání a pocitů, které neustále vytvářejí nová spojení a nové zkušenosti.

Abychom se posunuli na takovou úroveň, musíme obrátit své zaměření z uspokojování svého ega na péči o vztahy s druhými a jejich neustálé zlepšování. Pokud na tomto budeme pracovat s podobně smýšlejícími lidmi, budeme schopni postupně pozvednout tyto vztahy na úroveň, kdy tělo ztratí význam a lidé se začnou navzájem cítit bez ohledu na místo nebo fyzickou přítomnost.

Jakmile toho dosáhneme s jediným člověkem, můžeme to zopakovat u všech a všeho; objevíme část reality, do které jsme dosud nebyli zasvěceni. A v tu chvíli se pozvedneme nad čas. Ukazuje se, že klíč k dosažení nesmrtelnosti překvapivě nespočívá v biologii, ale v našich vzájemných vztazích.