Blížící se smrt a věčná duše

Člověk podvědomě stále myslí na smrt a pracuje s cílem, jakým způsobem ji anulovat. Všechny lidské výzkumy, objevy a vynálezy nakonec směřují k tomu, abychom se „prosadili“ ve věčnosti.

Celou naší existencí proniká touha cítit, že se smrtí fyzického těla nepropadáme do nicoty.

Ve věčnosti nebo bez pocitu smrti, bychom prožívali úplně jiný život a smrt by nás připravila o poznání touhy po nesmrtelnosti. Žili bychom naplno, dýchali vzduch plnými doušky a neměli pocit, že musíme počítat s nevyhnutelným koncem. Podvědomý pocit blížící se smrti pro nás hodně znamená.

Je to dobře, nebo špatně?

Záleží na způsobu použití. Bez pocitu smrtelnosti bychom byli pouhými zvířaty. Každý by si myslel: „Jsem tady na tomto světě a tak to bude vždycky, mohu si vzít, co chci.“
Ale pokud cítíme, že se v určitém okamžiku blíží konec, snažíme se s tím něco udělat. Zpravidla se snažíme těmto myšlenkám uniknout, chceme zapomenout sami na sebe a kvůli tomu se bezhlavě věnujeme vědě, tvůrčímu bádání, něco vytváříme, vymýšlíme... A to vše jen proto, abychom smrti dokázali, že ji překonáme. To je v zásadě to, co nás žene kupředu.
Vychází to z hloubi podvědomí a probíhá nejen na živočišné úrovni, ale i na dalších úrovních, až po vyšší duchovní úrovně, kde se vše řeší jinak. Tam člověk začíná odhalovat život v duši a tím se stává nezávislým na životě těla.
Když vedle svého fyzického těla odhalím i své duchovní tělo zvané „duše“, začnu cítit svoji existenci v něm.  Zároveň s tím cítím, že mé živočišné tělo je samozřejmě dočasné, nakonec musí zemřít a opět se proměnit v neživou hmotu.

Jak překonat strach ze smrti

Člověk zpravidla bojuje se strachem ze smrti tak, že se na ni snaží zapomenout, nepřemýšlet, neuvažovat, prostě ji odhodit, vymazat z paměti. To však nefunguje, protože smrt se nám neustále připomíná. Kolem nás neustále umírají lidé, umírají ve stáří, na nemoci, ve válkách... Při pohledu na mladé se s nimi lidé mimovolně srovnávají a uvědomují si, že stárnou a zbývá jim stále méně času. Neustále si tedy uvědomujeme svůj konec, s tím se nedá nic dělat.
Jediné, co nám pomůže, je povznést se na jinou úroveň života - na úroveň odevzdání. Tam odhalíme nový rozměr, vystoupíme na zcela jinou úroveň existence. A stará dimenze založená pouze na dočasné biologické existenci hmoty zmizí.
Když člověk přejde do dalšího stavu, nic ho už na tomto světě neudrží. A smrt pro něj nebude ničím výjimečným, bude jen vedlejším faktorem.

V budoucnu nebude žádná smrt?

Každá lidská bytost, která dosáhne tento duchovní stav, vystoupí na vyšší úroveň existence. A jednoho dne k tomu dospěje celé lidstvo.
V takovém případě zůstane biologická smrt našeho živočišného těla, ale duchovní tělo, které získáme, bude nesmrtelné, protože je mimo naši přirozenost, mimo nás - v touze dávat, a ne přijímat. Toto duchovní tělo se nazývá duše.
Duše pociťuje veškerou metamorfózu jako procházející skrze ni, ale ne sama v sobě, nýbrž v ostatních. Není snadné to pochopit, je třeba to procítit. V duchovním životě však každý, kdo dává druhým, cítí svůj život v druhých, nikoli v sobě. Proto není žádný důvod pro osobní smrt, protože je v plném odevzdání.
Obecně řečeno, v duchovním světě žádná substance neumírá, protože stále získáváš další a další touhu dávat a v ní prožíváš svou existenci, svůj život. A přestože nejsou tvé, jejich naplněním je cítíš jako své vlastní.
Je to stejné, jako když děláte něco pro své malé dítě, cítíte se v tom ještě živější, než když děláte něco pro sebe. A v duchovním pomalu mizí pocit vašeho fyzického těla, vzdaluje se, mizí a přichází pocit života v druhých.