Z historických pramenů sahajících třeba do závěru II.světové války je zřejmé, že země zahnané do kouta pod vlivem sankcionování světovými mocnostmi až na několik vyjímek nakonec většinou skončily ve válečných konfliktech.
V podstatě by se dalo říci, že sankce uvalené mezinárodním společenstvím nejsou ničím jiným, než předmostím pro následné zažehnutí válečné vřavy.
Zpočátku celkem ještě nevinně vyhlížející nepokoje vyvolané nespokojeným lidem s vedením země na Ukrajině nadále nabírají na gradaci. Ponechme nyní stranou otázku, čí zájmy stojí za destabilizací této velké země odtržené svého času od rozpadajícího se Sovětského svazu a zaměřme svůj zrak ke skutečnostem, které dost možná budou za nějaký čas psát dějiny.
Před několika dny jsme všichni obyvatelé Starého kontinentu byli svědky začátku občanské války na Ukrajině. Samozřejmě, že se takové události nutně musí dříve či později promítnout do života nejprve sousedních států, aby se posléze svými nežádoucími prvky začaly dotýkat i vzdálenějších zemí. Nemám v úmyslu se dnes zabývat vlivy migrace civilního obyvatelstva ze země zhruba čtyřnásobně lidnatější než je Česká republika, nýbrž bych chtěl ve svých úvahách zajít ještě o kousek dále. O pověstný kousek, který však pro homo sapiens může znamenat radikální odchýlení od dosavadního způsobu života. Pro snazší ilustraci myšlenky si teď vypomohu kratičkou ukázkou vedení válek v současných technických podmínkách.
Pokud si řešení nějakého bojového problému rozdělíme do tří kategorií, pak ke každému z nich v současném pojetí náleží nasazení určité vojenské techniky a lidského potenciálu.
Nejmenší a globálně vzato nejméně závadnou těžkostí je místní konflikt, jinak také nazývaný guerillou. Za takové případy lze považovat třeba události v Jugoslávii v roce 1999, anebo celkem nedávno proběhlé v Afghanistánu, či Somálsku. Poněkud více společnost zatěžující a iritující je už mezinárodní válka, jakou byly třeba Falklandy, anebo v dobré paměti ještě nezapomenutý Irák. V těchto dvou variantách vedení války přichází víceméně do úvahy nasazení konvenčních zbraní a techniky, a pokud není použito chemických zbraní, dalo by se říci, že se zúčastněné strany svým způsobem ještě stále pohybují na poli boje vedeného v humánních intencích. Z jiného soudku by se však rekrutovala třetí světová válka mezi dvěma vojensky nejsilnějšími státy na planetě. Použití mezikontinentálních balistických raket nesoucích jaderné hlavice by totiž v podstatě nesneslo delšího pokračování vzájemné konfrontace.
Není žádným tajemstvím, že vojenské síly Severoatlantické aliance se už přespříliš přiblížily Rusku a s touto mocnou zemí se prostě nedá jednat nátlakovým způsobem v podobě jakýchsi mezinárodních sankcí. Jsem toho názoru, že ani bývalý prezident Jelczin by ve své vcelku bezbřehé benevolenci dneska nečinně nepřihlížel plíživému rozmisťování vojenského arzenálu NATO stále blíže ruským hranicím. Za jeho úřadu totiž došlo i přes jasně deklarovanou úmluvu k přijetí dalších členských zemí bývalé Varšavské smlouvy do západního paktu. Po rozpadu SSSR byla mezi Západem a Kremlem vedeným v té době Gorbačovem podepsána dohoda, v níž bylo výslovně zaneseno, že kromě spojení obou německých států nedojde k dalšímu začlenění ostatních zemí bývalého Východního bloku k aliančním silám. Dnes všichni dobře víme, že tuto úmluvu Západ nedodržel a NATO v dalších letech expandovalo dále na východ od svých hranic.
Ve značných obavách si tedy na pozadí současného vývoje událostí probíhajících na Ukrajině pokládám otázku. Budeme nadále nečinně přihlížet gradaci tamního konfliktu, nebo za sebe a naše potomky řekneme své rozhodné „NE“ dalšímu intrikaření skrytému za oponou nazvanou Ukrajina?
Je zcela nasnadě, že začíná být nejvyšší čas, aby se neustálým vyvoláváním konfliktů zatemnělé mozky konečně vzpamatovaly a zasedly k jednacímu stolu, protože jedině smysluplný dialog vedený na obou stranách může ještě zastavit rozjíždějící se hrozbu, jakou lidstvo dosud veskrze nepoznalo!
