Krátké setkání dvou světů

S blížícím se závěrem listopadu se zima pomalu chystá převzít vládu nad přírodou. Chladné dny s prvními ranními mrazíky ztěžují volně žijícím zvířatům hledání potravy. Začínáme proto přisypávat nejprve něco málo okolnímu ptactvu.

Předevčírem v dopoledních hodinách mi z klidu vyrušil poměrně silný náraz do jedné ze skleněných výplní. Venku pod oknem na mne čekal chmurný nález nehybně ležícího otřeseného dlaska.

Nereagujícího tvorečka jsem bez otálení přenesl do tepla domova, kde se mnou před monitorem počítače strávil zbytek dopoledne. Po celou dobu se choval až příliš klidně, což nebylo dobrým znamením. Když mne však krátce před polednem svým silným zobákem ze strachu několikrát poštípal prst, pojal jsem za důvodné vrátit vzácnému ptáku svobodu. Vyšli jsme spolu na zahradu, kde se po nějaké chvíli skutečně začal dožadovat svobody. Ihned po styku se zemí hbitě opustil poměrně subtilní letec mojí ruku.

Další události se ale vůbec nevyvíjely podle předpokladu. Pták odlétl do hustého větvoví višní, kde v chladu nehybně strávil až do setmění zbytek dne. Vyšlo najevo, že drobný tvor ptačí říše se silnou a odolnou hlavičkou a krčkem sice přežil tvrdý náraz, nicméně prodělal minimálně středně těžký otřes mozku. V té chvíli jsem začal litovat, proč jsem jej ještě neponechal v teple lidského příbytku k delšímu zotavení.

V předchozích dnech zrovna klesaly noční teploty pod bod mrazu.

V průběhu večera změnil stále ještě částečně netečný drobný tvoreček dvakrát svoje místo ve větvích. Začal jsem proto s výrobou odchytového sáčku. Tato myšlenka se ale ukázala jako zcela bezpředmětná. Bylo vyloučené se nehlučně přiblížit do vrcholu hustého větvoví stromu a riskovat odlet vylekaného ptáka, což by s největší pravděpodobností znamenalo jeho okamžitou smrt.

Nebohé zvířátko čekala dlouhá a těžká noc. Pozdě v noci jsem proto naplnil kbelík žhavým popelem z kotle a postavil jej pod strom blízko kmene ve svislé ose pod strnulého ptáka.

Časně ráno druhého dne s prvními paprsky rozbřesku jsem v hustém mlžném oparu dohledal svého přítele z předchozího dne. Stále nehybně seděl na místě, kde jsme se večer spolu s těžkým srdcem rozloučili. Ačkoli byly noční teploty tentokrát ke vzniklé situaci naštěstí milosrdné, neb nemrzlo, tak se vývoj hladového živočicha opatřeného od přírody rychlým metabolismem evidentně nadále dramatizoval. Nyní už zbývalo pouze vyčkávat, kdy bude pod vlivem jeho smrtelného vyčerpání možné opatrně vylézt nahoru a jednoduše jej sebrat z větve. Po třech hodinách trpělivého pozorování jsme se však konečně oba dočkali návratu normálních funkcí do jeho mozečku. Dlaskův posez se na větvi napřímil, přičemž hlavičkou začal reagovat na dorážející sýkorky. Zakrátko jej žádoucí změny ve vnímání okolí konečně přiměly k odletu!

Pocítil jsem obrovskou úlevu, den nabral zvláštní lehkosti bytí a jindy potřebného nadhledu.

Kladu si od této příhody otázku, proč nám lidem kolikrát ke štěstí nestačí prostě jenom pomoci bližnímu v nesnázích? Jsme už opravdu tolik sobečtí a nezdravě zahledění sami do sebe?