Sobotním zápasem v německém Düsseldorfu mezi úřadujícím mistrem světa Vladimirem Kličkem a jeho vyzyvatelem Tyson Furym slavily dost možná úspěch především peníze, zatímco samotný sport si, ve vší úctě k fyzické připravenosti obou
aktérů, v tento večer vybíral dovolenou.
Pomineme-li skutečnost, že boxovat se vlastně začalo až od šestého kola, což je sice v profesionálních duelech této váhové kategorie veskrze už odedávna zavedenou praxí, tak celý zápas vyzněl řekněme poněkud prapodivně.
Z Kličkova překvapivě rozpačitého začátku bylo možné vyčíst nepochopitelné zábrany k účinnému zasažení soupeřovy brady, které nabraly na vážnosti minimálně ve dvou dobrých příležitostech čtvrtého a pátého kola. Jenom velice těžko lze přijmout od legendy Kličkových kvalit zaváhání, kdy ve dvou momentech stojíc příkladně stylově tváří v tvář úplně odkrytému soupeři selže a v rozhodné vzdálenosti nepoužije pravý direkt, s nímž by bezpochyby umělecky založeného pana Furyho odporoučel minimálně do počítání, ne-li přímo do říše snění !?! Po těchto dvou podezřele nakyslých „epizodách“ z úvodu zápasu se však před pozornými zraky diváků následně rozehrála scéna nahnilého představení.
Nechci se na tomto místě zabývat diametrálně odlišnými styly obou protagonistů, které chvílemi zavdávaly vzpomenout v mnoha ohledech kvalitnější slavné historické trilogie Cassius Clay alias Muhammad Ali versus Joe Frazier, ale neúměrně drzá uvolněnost a odhodlání na straně jedné oproti doslova svázaným rukám příliš věrohodnosti nepobíraly.
Ospale působícího Klička tentokrát angažovaného do role váhavého střelce nepřiměl k použití pravé ruky kupodivu ani každým kolem se přibližující přízrak bodově se nepříznivě odvíjejícího závěru zápasu. Naopak pozoruhodně vysokým sebevědomím překypující Angličan bezstarostně těžil ze zábran svého soka a v několika momentech dokonce nezaváhal zajít až k nechutně nesportovním komediálním výstupům. Pan „operetka“ Fury mi promine, ale nějak se mi při současných sportovních kvalitách Klička nedaří vybavit žádného soupeře, který by si mohl v běhu ringového času dovolit teatrálně schovávat ruce za hýžďové svaly?! Přitom některé údery jeho samotného vedené levačkou bylo možné směle přiřadit ke sportovním odvětvím, kde se více než úprava obličejové fasády oceňuje přehazování celuloidového míčku přes stůl uprostřed opatřený nenápadnou síťkou. Pakliže jsem o několik řádek výše připomněl tehdejší nezdolnou mlátičku Joe Fraziera, s jeho též nepříliš stylovým pojetím boxu, tak přesto tento mimochodem mimořádně charakterově hodnotný člověk disponoval úderovou technikou, která je panu Furymu aktuálně vzdálená asi jako let k Marsu.
Celý sobotní sportovní podnik v düsseldorfské hale tak celkem vzato obestřel oblak nepřesvědčivě sehraného duelu, jenž podněcuje k vážným úvahám nasměrovaným ke koupenému zápasu. Nad těmito pochybnostmi nemůže spolehlivě nic změnit ani poslední 12. kolo, do kterého Kličko nastoupil jako zničehonic z letargie probuzený boxer, který by v minutě dvanácté přeci jenom rád před publikem dostál svých kvalit.
