Podaří se nám někdy zastavit otrlé praktiky bulvárních novinářů?

Na pozadí některých dojemných životních příběhů můžeme spatřit, že za jejich tragickými osudy stojí ničím nespoutané nehorázné kampaně určitých žurnalistů.      

Aktuální událostí, která v těchto dnech celou svou tíhou dopadla na svět českého showbyznysu je dobrovolný odchod z tohoto světa zlaté slavice z osmdesátých let Ivety Bartošové. Každá taková zpráva vypovídající o činu, jenž jde naproti pudu sebezáchovy v nás nutně vyvolává otázky;  jaké a nakolik  závažné byly důvody, které přemohly mysl člověka a zavedly jej do slepé uličky bezvýchodnosti svého vlastního bytí? Úvodem je zapotřebí říci, že takových podobných tragédií se v této zemi za rok odehraje na několik tisíc, což není zrovna zanedbatelné číslo na stát situovaný uprostřed civilizované Evropy.

Nesnesitelné břímě vlastního života si i v těchto chvílích, kdy píši tyto řádky, potažmo čtenář prochází textem, s sebou v mysli bezesporu nese mnoho dalších občanů. Do tmavého tunelu černých myšlenek se může dostat ať už vědomě, nebo bezděky cizím přičiněním leckdo z nás, a pak  v podstatě už závisí jenom na délce přetrvávání nepříznivých okolností a do jisté míry ohraničené psychické odolnosti každého jednotlivce. V tomto místě bych rád odpověděl na otázku, proč tohle všechno zde vlastně píši, když nedokážu ze své pozice stejně téměř nikomu z postižených podat pomocnou ruku? Jeden z trefných výroků praví: „Každý je si sám strůjcem svého štěstí.“ K tomuhle tvrzení bych ale v některých případech rád vznesl oponenturu, a nejen proto, že se ve shora uvedené souvislosti dozajista naleznou mnozí, kteří bezmyšlenkovitě sebeutracující činy s naprostou bezvýhradností odsuzují.

Dlouhá léta, vlastně skoro od nápadně podobného konce lady Diany, totiž takříkajíc koutkem oka sleduji rozehraný nelítostný hon na naší sympaticky skromnou zpěvačku. Po celou tu dlouhou dobu jsem si s příchodem trapně se opakujících nechutných titulků otiskovaných na předních stranách bulvárního tisku pokaždé kladl stejnou otázku, kdy tahle úmorná a štvavá kampaň konečně skončí? Dneska si mohu odpovědět; ano právě skončila smrtí psychicky ztýraného člověka. Chtělo by se mi dodat hanba všem těm bezcharakterním čmáralům a fotografům, kteří každou svou zprávou očividně společně stloukali  rakev své vyhlédnuté oběti.  To by však bylo příliš milosrdné vyhodnocení dlouhodobého jednání této skupinky „žurnalistů.“  Mnozí čtenáři nyní bezesporu opět namítnou, že mediální faktor nebyl tím jediným aspektem tíživého psychického stavu naší Popelky hudební scény, a budou mít do určité míry také pravdu. Ovšem, do stavu duševní bezvýchodnosti vede většinou cesta vzájemně na sebe navazujících okolností, které si pak mezi sebou týranou duši podávají jako smečka vlků uhoněnou laň.

Chci tím vším pouze říci, že mi moc mrzí každý předčasně vyhaslý život člověka, kterému není tato společnost schopná poskytnout alespoň základní podporu, ne-li v tomto případě přímo právní ochranu před ničím a nikým nezkrotnými zlotřilci.  Nebojím se věci nazývat pravými jmény, a proto  tvrdím, že je i tento případ smutnou ukázkou nemorálního a bezprávního státu, ve kterém požívají určité skupiny lidí beztrestného hájemství dokonce až za hrob za jimi způsobené tragédie!