Události ve Francii jsou ve svých důsledcích opět důkazem vyúčtování za apatii národa vůči dlouhodobě páchaným zločinům jejich politické elity.
Pakliže lidé do čela státu zvolili a posléze nechali s trestuhodným nezájmem zaprodaný establishment provádět špinavou zahraniční politiku, pak opravdu nesou svůj díl viny. Pokud občané vědomě přehlíží svinstva, které kolem sebe rozsévá jimi vyvolená jistá skupinka zástupců, tak ve své pohodlnosti, egoismu, alibismu, ale také odsouzeníhodné vypočítavosti mlčky přihlíží bezuzdnému naklánění misek vah společnosti na jednu stranu.
V letošním roce jsme svědky naplno rozehrávané partie třetí velké války. V této hře jsou vládnoucí představitelé evropských států zkorumpovanými figurkami na šachovnici Starého kontinentu s pečlivou důsledností systematicky a pod trvalým tlakem udržováni v poslušnosti. Vzniká tak velice paradoxní situace, kdy se svými hanebnými činy údajně řádně zvolení politici odcizují lidu, ke kterému s velkou pompézou před časem proklamovali svá předvolební populistická hesla. To všechno a ještě mnohem více konečně dokazuje nejenom význam smyslu poctivého dodržování zákonů ve vyšších patrech státní sféry, nýbrž také oprávněnost požadavku skutečného plnění slibu, s nímž jsou spjaty posty nejvyšších úřadů v zemi.
Snaží-li se někdo o uprchlické invazi tvrdit, že je zapotřebí těmto lidem pomáhat, pak se s největší pravděpodobností jedná buďto o zaprodaného žvanila, nebo iluzím snadno podléhajícího mírně infantilního snílka, jehož duševno se v tomto ohledu nebezpečně přibližuje stavu retardovaného jedince. Započaté stěhování národů zcela očividně vykazuje prvky dobře zorganizovaného přesunu především mladých mužů, se kterými jejich režisér počítá k nasazení coby živé síly pro vojenskou pozemní operaci. V novodobém pojetí celosvětového konfliktu se tak z území Evropy pomalu ale jistě stává prostor týlového zabezpečení. Za celospolečensky tolerovanou politiku vměšování se všichni dočkáme trestu v jeho nejrozličnějších podobách, jaké s sebou válkou dotčené území přináší. Jestliže se ještě dnes občané stále snaží před zlými rozhodnutími svých vlád zavírat oči, potom jim přicházející problémy samy zničehonic vyhrabou hlavy z písku podobně, jako se tomu letos děje ve Francii. Jak vidno, tak na tomto scénáři nic nezmění ani fakt silně policejního státu, jakým země Galského kohouta bezesporu je.
