Z očkování proti covidu se během pouhého půl roku stalo výsostné politikum, které rozděluje společnost více než co jiného, a provází ho prapodivná pachuť. I proto váhám a pro své pochybnosti nacházím minimálně osm důvodů.
Poslední dobou jsem nucen stále častěji reagovat na otázku, zda jsem již očkován podruhé, nebo jen poprvé či zda jsem se již alespoň registroval. Přestože by podobné dotazy měly být stejně chucpe jako třeba ty na výši platu nebo dejme tomu na průběh pohlavní choroby, doba se mění a očkovanost/neočkovanost je středem zájmu vašeho okolí stejně jako třeba to, jestli máte děti a manželku.
Prozradím-li na sebe smutný fakt, že dosud nejsem očkován ani první, natož druhou dávkou, ba že dosud nejsem ani registrován, bývají reakce jak pozitivní („Máš pravdu, já se jim taky na nějaký očkování můžu zvysoka…“), tak negativní („To jsi vážně tak nezodpovědnej? Víš, že nás všechny ohrožuješ?“), většinou však jednoznačné a rozhodné. Striktní souhlas, nebo striktní nesouhlas, jen málokdy postoj váhavý a nerozhodný. A právě proto, že jsem nucen stále častěji odpovídat na výše položenou otázku, pokusil jsem se sám pro sebe si shrnout důvody, proč váhám a patřím mezi nerozhodné, a tedy očkován dosud nejsem.
Důvod první – nedostatek relevantních a prověřených informací. Minimální doba vývoje vakcíny, nedostatek informací prakticky o všem, co s vakcínou souvisí. Původ nemoci, mutace, účinnost očkování, doba, pro kterou vzniká imunita (3 – 5 měsíců?), nutnost přeočkování… Chápu, že tyto informace nutně musí být kusé či ještě zcela chybějí, nemoc je stále ještě nová. Není pak ale větším rizikem právě očkování než samotná nemoc? Nedokážu odpovědět (a nejsem zdaleka sám), proto mám pochybnosti.
Důvod druhý – efekt. Není jasné, zda očkovaní mohou dále přenášet nemoc, takže nutnost nosit roušku či respirátor zůstává i pro očkované. A jak často bude třeba se očkovat? Při každé mutaci? Po půl roce? A co „normální život“, cestování, účast na akcích? Nejsme schopni sjednotit pravidla v jednom státě, natož v EU, či dokonce ve světě. Izrael proočkoval většinu populace, přesto se jim tam virus šíří vesele dál, tentokrát mutace delta. V čem je tedy efekt? Takže pochybností neubývá, spíš naopak.
Důvod třetí – případné následky a vedlejší účinky. Velká neznámá, přestože se na všech oficiálních stránkách věnovaných očkování dočtete, že žádné nejsou a nebudou, a pokud jsou, tak marginální. Jak to můžou sakra vědět? A o případných dlouhodobých vedlejších účincích nevíme zatím vůbec nic.
Důvod čtvrtý – potenciální diskriminace neočkovaných. Tento důvod je zdánlivý protimluv, svědčil by spíše pro samotné očkování. Tuhle hru ale s námi stát hrát nemůže. Přesto je stále zřejmější, že bude tendence neočkované nějakým způsobem dostat na okraj společnosti, aby nemohli „škodit“ naočkovaným. Omezení se dají očekávat nejen při cestování, ale i v zaměstnání či v řadě aktivit, které byly doposud samozřejmé. Otázkou je, jak se to bude srovnávat s lidskými právy a ústavním pořádkem. Varováním, ale i nadějí je v této souvislosti nedávný postup vlády při zavádění opatření, která byla následně v řadě případů zrušena soudním rozhodnutím.
Důvod pátý – informační chaos a s ním související chaos v opatřeních. Bylo by zbytečné dopodrobna rozebírat, co vše nám bylo nařízeno během pandemie a jak protichůdné informace se veřejnosti dostaly. To se týká i očkování, které vedení státu nedokázalo srozumitelně vysvětlit (alespoň mně ne) a přesvědčit nemalé množství občanů o jeho prospěšnosti. Prostě mi vadí, že ti samí chaotici, kteří vydávali opatření a informace během nouzového stavu, nyní prosazují očkování „hlava nehlava“. To, že se mohu nechat naočkovat na hlavním nádraží v Praze a vyhrát při tom mobilní telefon a tenisky, to už je vůbec z říše snů.
Důvod šestý – nátlak a demagogie. Abych byl spravedlivý – demagogii používají jak příznivci, tak i odpůrci očkování. Média by ji však užívat neměla a stát už vůbec ne. Nicméně masově je předkládán jen jeden názor, kritika a pochybnosti jsou umlčovány a šmahem prohlašovány za hoaxy a dezinformace. Příkladem mohou být oficiální „vysvětlující“ komentáře např. na Facebooku k příspěvkům, které nevyjadřují bezvýhradný souhlas s očkováním (nejsou-li tyto příspěvky rovnou smazány a uživatel zablokován). Jen samotné jazykové konotace užívané v médiích v souvislosti s očkovanými a neočkovanými jsou pro váhající dehonestující – očkovaní vždy ve významu „zodpovědní“, odpírači vždy ve významu „pomýlení“ či hůře „kacíři“, dokonce „nepřátelé“. Udržet si v médiích „status odborníka“ znamená, že je třeba hájit očkování. V opačném případě odborníkem být nemůžete, ať už jste lékař, imunolog či vakcinolog. Samozřejmě, že dezinformací se kolem očkování opravdu objevilo docela dost, ale spolu s nimi jsou odsuzovány i pouhé pochyby, nejistota a legitimní otázky. Tohle je špatně, tohle je kontraproduktivní a může to odrazovat i ty, kteří by o očkování uvažovali. Nátlak v duchu hesel „budete si platit testy“, „odmítači očkování jsou sobci“ či „jen hlupák odmítá očkování“ bude fungovat jen těžko. Ti, co nejsou přesvědčeni o přínosu vakcinace, ještě nutně nejsou bandou debilů a asociálů.
Důvod sedmý – byznys. Náznaků, že už testování a nyní i očkování je především pro farmaceutické skupiny neskutečným zdrojem příjmů, proběhlo už nemálo. Nechci se pouštět do spekulací, nakolik šlo o uměle vyvolanou záležitost, ale ať už to bylo jakkoliv, příležitost byla chycena za pačesy. V dnešní době to zas není tak překvapivá záležitost, jen považuji za problematické, že bychom prostřednictvím daní (všichni, očkovaní i neočkovaní) tento byznys měli na nátlak státu podporovat.
Důvod osmý, ryze osobní – pocit. Možná přijde tento důvod čtenáři nepatřičný či ničím nepodložený. Ale vnímám ho pro sebe jako relevantní. Ze všech okolností, které vakcinaci doprovázejí, mám instinktivní pocit, že se na tom podílet nemám.
Nemyslím, že bych svým vyjádřením v tomto textu změnil něčí názor. Ti, kteří očkování věří, se jistě očkovat nechají (ve své většině už spíše nechali) a lze jim jen přát, aby to bylo správné rozhodnutí. Těm, kteří jsou z různých důvodů přesvědčeni, že očkování pro ně přínosem nebude, případně nám, váhajícím, by mělo být ponecháno právo na náš názor, případně na naše pochyby, a to bez sankcí. Ti, kteří se nenechají očkovat, se přece nemohou stát občany druhého řádu. Polarizace v české společnosti je už tak značná, přesto jsem přesvědčen, že když jsme společně dokázali existovat před covidem, dokážeme to i po něm, ať už s píchnutou vakcínou či bez ní.
