Učitelé budou ve školách bojovat s dezinformacemi. Jednou z mnoha možností je doublethink

Dopis ministra školství ředitelům škol a následný rozhovor pro Aktuálně.cz vytyčil učitelům zásadní úkol – boj s dezinformacemi. Těmi trollové zaplevelili nejen veřejný prostor, ale nyní natahují své nečisté pařáty už i do škol...

I když je podivuhodné, že české školství ještě pořád tak nějak existuje i přes rány, které mu postupně zasadily třeba rámcové vzdělávací programy, inkluze a podobné experimenty, bude se muset nyní vyrovnat s jednou z největších výzev, kterou před naše vzdělávací instituce postavil ministr školství Balaš. Jde o boj s dezinformacemi, které někteří učitelé zcela záměrně šíří. Řada z nich navíc dezinformace ani nepozná, přestože jde o vysokoškolsky vzdělané lidi. Jak by pak takovíto lidé mohli vzdělávat naše děti v kritickém myšlení, demokraticky je vychovávat a vést k úctě a lásce k Evropské unii?

Pan ministr v rozhovoru s příznačným názvem „Učitel, který nepozná dezinformaci, nemá co dělat ve škole, říká ministr Balaš“ vyjádřil obavy, že se mezi dětmi šíří množství dezinformací, a ředitele škol vyzval, aby se zaměřili na vyvracení lží a manipulací. Současně vyjádřil pochybnost, zda jsou na takovýto úkol učitelé připraveni. „Podle výzkumu Univerzity Palackého každý desátý učitel věří dezinformacím, uvádí server Aktuálně.cz.“ Jde samozřejmě o dosti obtížnou problematiku a nutno říci, že ani renomovaní odborníci z neziskových organizací podporovaných vládou nemají v definici dezinformace a v tom, jak ji poznat, zcela jasno. Je dezinformace opakem informace, jak se domnívá např. europoslanec Zdechovský? Nebo jde o chybnou informaci? A pokud ano, jde o úmyslně chybnou informaci? A jak se z informace stane dezinformace? A co s dezinformací, která se v průběhu času stane informací? Mnoho otázek, málo odpovědí. Ostatně problematiku dezinformací ve školské praxi lze ukázat i na několika praktických příkladech:

Co tedy s učiteli, kteří sice v konkrétním případě poznali dezinformaci a dále ji nešířili, případně ji před dětmi rázně odsoudili (např. když v souladu s vládním názorem dětem ve škole tvrdili, že je třeba se očkovat, protože očkování zabraňuje přenosu koronaviru na další osoby, a opačné tvrzení je dezinformací), tedy v konkrétním okamžiku dezinformaci nepodlehli, avšak dnes se musejí vyrovnávat s dotazy dětí, které se ptají, jak to, že se koronavirus šířil i mezi očkovanými, ergo kladívko, že se tehdejší dezinformace proměnila v dnešní informaci? A to ani neklademe otázku, co s učiteli, kteří se již tehdy domnívali, že informace, že očkování zabraňuje přenosu viru na další osoby, je prostě omyl, a dokonce se tímto názorem před žáky netajili?

Podobný problém může nastat v podstatě s čímkoli. Jak se z pozice učitele postavit např. k ruské raketě, která zasáhla polské území (informace), což někteří naši politici hodnotili jako důvod k okamžité aktivaci článku 5 Severoatlantické smlouvy a nutnosti vymazat Rusko z mapy světa, ale tatáž raketa se o den později stala raketou ukrajinskou (nějakou dobu šlo o dezinformaci, ta se však poté stala informací), takže již nebyl důvod aktivovat článek 5 Severoatlantické smlouvy a naši politici již tak striktně netrvali na tom, že Rusko má být vymazáno z mapy světa. Učitel, který by tedy první den loajálně odsoudil útok ruské rakety na Polsko a podobně jako ministryně Černochová vyjádřil před dětmi touhu po okamžité odplatě ruskému agresorovi, by druhý den musel přiznat nedostatek kritického myšlení, neověření si zdroje informací a absenci jakéhokoli rozmyslu a rozvahy.

Dejme ještě třetí příklad, kdy se informace zcela nekontrolovatelně stane dezinformací a kdy to může ve škole (pokud na to padne ze strany žáků dotaz) způsobit učiteli horkou chvilku. V listopadu loňského roku premiér Petr Fiala prohlásil mimo jiné, že se v žádném případě nebude měnit věk pro odchod do důchodu. Šlo tehdy o uklidňující informaci a není vyloučeno, že někteří učitelé takového prohlášení mohli citovat např. při výuce občanské nauky na základní škole při výkladu o sociálních jistotách, které náš stát zabezpečuje svým občanům. Jak se tedy z pozice téhož učitele občanské nauky postavit k aktuálnímu tvrzení téhož premiéra o naprosté nutnosti zvýšení věku odchodu do důchodu? Pan ministr školství má tedy naprostou pravdu, jde o skutečnou výzvu.

Naštěstí však pan ministr nezůstal jen u výzvy, ale nabídl i možná řešení problematické situace. „Možná bychom mohli zapojovat studenty na střeních školách, kteří tomu lépe rozumějí, aby vychovávali rodiče a prarodiče.“ No, a když už rodiče a prarodiče (tedy jakási obdoba legendární kampaně „Přemluv bábu“), proč ne i učitele? Např. vybraní a prověření žáci čtvrtých 4. ročníků gymnázií by mohli ve spolupráci a podle pokynů Honzy Cempera (Manipulátoři.cz) či Boba Kartouse (Čeští elfové) ve svém regionu pravidelně školit pedagogy ze základních a středních škol v tom, co jsou to dezinformace a jak je poznat. A to není jediná možnost. Pan ministr naznačuje i další. V rámci velké reformy vzdělávání, kterou na MŠMT připravují, zmiňuje, že to bude možná vyžadovat i generační výměnu učitelů. Mohlo by se tedy začít u těch deseti procent učitelů, kteří věří dezinformacím, případně nerozeznají dezinformaci od informace. Nahradit by je mohli třeba čerství absolventi gymnázií, kteří dezinformace poznají. Postupně by generační výměna mohla pokračovat tak dlouho, až by na velkou reformu bylo připraveno celé české školství.

Přestože oceňujeme snahu pana ministra, obáváme se, že navrhovaná opatření nebudou dostatečná. Proto si dovolujeme přijít s vlastním návrhem řešení, který je originální, inovativní, historickou zkušeností prověřený a v neposlední řadě finančně nenáročný. Navrhujeme panu ministrovi, aby pro české učitele zavedl povinné kurzy doublethinku (podvojného myšlení). Jde o metodu, která by učitelům (a v případě úspěchu celé akce by do budoucna byla aplikována i na ostatní občany) umožnila žákům předávat informace bez ohledu na to, kdy se stanou dezinformacemi, a naopak. Doublethink (podvojné myšlení) je totiž schopnost současně přijmout a ztotožnit se dvěma zcela protikladnými tvrzeními, ve správný čas použít jedno z těchto tvrzení a druhé ze své mysli vypudit a v další správný čas opět najít cestu k tvrzení, které bylo dočasně z mysli vypuzeno, odsoudit první tvrzení, případně ho z mysli vypudit. Takto lze postupovat opakovaně (pro bližší informace viz román George Orwella 1984). Kurzy by byly samozřejmě organizovány nejen pro stávající učitele, ale jejich absolvování by se mělo stát povinnou součástí přípravy absolventů pedagogických a následně i dalších fakult.

Boj s dezinformacemi na školách nebude jednoduchý a bude během na dlouhou trať. Ministerstvo školství je ale připraveno. Jak se s tím vyrovnají čeští učitelé?