Politická regulace češtiny může být prvním krokem k newspeaku

Schválení změny zákona o matrikách, konkrétně ústup od povinného přechylování příjmení, je z hlediska českého jazyka naprostá zhovadilost. Za tímto rozhodnutím se navíc skrývá nejeden čertík.

Možná by se mohlo zdát, že ústup od používání přípony -ová v případě ženských příjmení je jen jednou z mnoha hloupostí či omylů, které sněmovna (mají-li poslanci svůj den) schvaluje celkem běžně a že za přílišné rozčilování nestojí. Jenže za zdánlivě bezvýznamným ústupem od -ová se může skrývat nejeden čertík. Neuvádění pohlaví v občanském průkazu je zrovna takovým čertíkem, tentokrát však ještě vráceným do krabičky, z níž se za asistence Pirátů pokusil vyskočit. Kromě toho, že celá záležitost je také genderovým problémem (jakkoliv uměle vytvořeným), protože nepřechylováním se opět o něco více rozostří identifikace jednotlivých pohlaví a otevře se opět o něco větší prostor pro propagaci trans identity, jde rovněž o jazyk, jednu z mála věcí, která Čechy ještě spojuje.

Snaha češtinu všelijak vylepšovat, případně přizpůsobovat aktuální společenské či politické poptávce není nijak nová, ale většina umělých zásahů byla vždy překonána přirozeným vývojem. Úspěch neslavilo ani jazykové brusičství obrozenců, ať bylo motivováno jakkoli ušlechtilými cíli. Slovní zásoba zanikala a naopak se rozšiřovala pod vlivem historických událostí i významných objevů a vynálezů. Ne všechny vývojové tendence nás mohou těšit (mě osobně poslední dobou rozčiluje třeba zjednodušování a zkracování, ignorování interpunkce či přehršel amerikanismů a anglicismů), ale jde stále o přirozený vývoj.

Poslední tendence však s přirozeným vývojem jazyka nemají společného vůbec nic. Jsou to pokusy o lingvistické inženýrství, pokusy uměle implantovat něco, co přirozené není a nikdy nebylo. A zajímavé je, že to vždycky nějak souvisí s progresivistickými tendencemi, které se v posledních několika letech objevují (původně jsem chtěl napsat, že se plíží pod rouškou tmy, ale ony spíše poskakují, hlučí a celkem bezohledně si vynucují pozornost). Mám na mysli vše, co souvisí např. s transgender problematikou či tzv. politickou a jinou korektností.

Není tomu tak dávno, co zástupkyně ombudsmana zcela vážně navrhovala, abychom místo slov vozíčkář, slepec, hluchý či neslyšící používali korektní a „více respektující“ vyjádření jako „člověk pohybující se na vozíčku“, „člověk, který je nevidomý“ či „člověk se sluchovým postižením“. Proč se tehdy zástupkyně ombudsmana domnívala, že slepce lidé respektovat nebudou, zatímco „člověka, který je nevidomý“ ano, to ví jen snad jen ona sama. Navíc v češtině nejsou výrazy hluchý, slepý či mentálně retardovaný považovány za urážlivé, jsou stylově naprosto neutrální. Toto novodobé jazykové brusičství tehdy úspěch nemělo, navrhovaná slovní spojení byla stejně neživotaschopná jako v 1. polovině 19. století „čistonosoplena“ či „klapkobřinkostroj“.

Případ s příponou -ová, tedy přechylování mužských příjmení (případně povolání apod.) do ženské podoby, se zdánlivě jeví podobně. Tento návrh je z jazykového hlediska naprosto nesystémový, čeština je jazyk flektivní, takže ohýbá (skloňuje, časuje, využívá hojně předpon a přípon) a také zcela přirozeně přechyluje. Účel je jednoznačný – umožnit identifikaci osob rodu mužského a osob rodu ženského. Co si počneme třeba s větou „Vlasta Pařízek zavolá Ingrid Souček“, to ví bůh. Z jazykového hlediska jde tedy o stejnou pitomost jako v případě osvícených návrhů zástupkyně ombudsmana.

Jenže je tu jeden podstatný rozdíl. Zatímco výše zmíněné jazykové perly z dílny ombudsmanky byly pouhými návrhy, ústup od přechylování byl kodifikován v legislativě. Jinými slovy, ta pitomost je teď v zákoně. Zatím v „light“ verzi – zaplať pánbůh, ještě není stanovena povinnost nepřechýlené příjmení používat. Nijak by mne nepřekvapilo, kdyby se časem objevil návrh na sjednocení se zdůvodněním, že je třeba odstranit nejednotnost používání a přizpůsobit se standardu běžnému v Evropské unii, takže bude rozumné přechýlenou podobu odstranit zcela. A jako další by mohlo přijít třeba zrušení používání některých tvarů slovesné 3. osoby (na co „on“ nebo „ona“, když bude bohatě postačovat „ono“) či rovnou zrušení některých slov, která nebudou zapadat do aktuálního politického rámce.

„Je to krásné ničit slova. Samozřejmě největší odpad je u sloves a přídavných jmen, ale jsou i stovky podstatných jmen, která by se dala vyřadit také. Nejde jen o synonyma, ale i o antonyma. Koneckonců jaké oprávnění má slovo, které je jen protikladem jiného slova?"

                                                                                                     George Orwel, 1984