Hysterie a válečné štvaní situaci na Ukrajině nevyřeší. Je nutné jednat. Předsednická země EU by taková jednání mohla iniciovat. Jenže to by musela mít v čele jiné politiky.
Území východního Polska zasáhla v úterý odpoledne raketa, která po sobě zanechala dva mrtvé. Těm dvěma mrtvým už nepomůže, že se s největší pravděpodobností jednalo o raketu ukrajinskou, a nikoliv ruskou. Stalo se to, co se dalo čekat, že se při pokračování konfliktu stane, totiž vybočení z území Ukrajiny a možný zásah území dalších států.
Zatímco první reakce světa byly celkem zdrženlivé, zmiňovaly především nutnost celou záležitost vyšetřit a omezily se spíše na vyjádření soustrasti Polsku, naši vládní představitelé měli hned jasno a spustili jako obvykle hysterickou válečnou kampaň. „Nyní vyhodnocujeme prokázaný dopad ruských raket na polské území. Ať by šlo o omyl, nebo o provokaci, je to další eskalace konfliktu ze strany Ruska a nesmí zůstat bez odezvy.“ (Ministryně obrany Jana Černochová 15. 11. 2022 na Twitteru.) Podobně se vyjadřovali i premiér Fiala či ministr vnitra Rakušan a pověsti statečného válečníka nezůstal nic dlužen ani europoslanec Pospíšil: „Pojďme to pojmenovat přesně: 1. Ruské rakety zasáhly Polsko. 2. Polsko je členem NATO! 3. NATO musí reagovat. A to tvrdě a nekompromisně! Jedině tomu Putin rozumí.“ (Europoslanec Jiří Pospíšil 16. 11. 2022 na Twitteru.)
Právě takovéto reakce jsou v současné situaci tím, co Česká republika nejméně potřebuje. A ještě méně potřebujeme hysterické bojovníky, pro které je skutečnost, že v této válce umírají Ukrajinci, Rusové a teď i Poláci, jen příležitostí vykřikovat silná prohlášení a chřestit zbraněmi, případně se vyfotit s tričkem „Fuck off Putin“ či pověsit na ministerstvu ukrajinskou vlajku a fotku Putina v pytli. Daleko platnější by nám byli politici, kteří by (když už jsme tedy tou předsednickou zemí EU) udělali maximum pro to, aby se konflikt podařilo ukončit. Minimálně dojednání příměří by mělo být naprostou prioritou, co pak dál, je otázkou navazujících jednání. Daleko platnější by nám byli politici, kteří by byli schopni apelovat na obě strany, iniciovali a prosazovali jednání o příměří, požádali o schůzku nejen v Kyjevě, ale taky v Moskvě, podpořili v NATO i v EU sestavení delegace, která by se ujala zprostředkování jednání či garance a moderování takového jednání. Nemáme takové politiky. Máme ministryni obrany paní Černochovou, pana ministra vnitra Rakušana a pana premiéra Fialu.
Dokud budou naši vládní představitelé vykřikovat, že s Putinem se nejedná a kdo má jiný názor, je dezolát a zrádce, eskalace konfliktu bude pokračovat a příště už to nemusí být „omyl“, „nedopatření“ či „náhoda“, že rakety zasáhnou i území nezúčastněných států. Konflikt trvá už déle než půl roku, a protože vojenské řešení ze strany NATO se nekoná (protože není možné, to víme všichni), nezbývá než jednat. Zatím jsme se o nic takového nepokusili, zatím předpokládáme, že to nějak dopadne (ona tahle vláda vůbec očekává, že všechno nějak dopadne). Ale co vlastně očekáváme? Že to Rusové vzdají? Že se omluví a z Ukrajiny odejdou? Nebo že Putina klepne Pepka a moci v Rusku se ujmou přátelé Ukrajiny a odpůrci Putinova režimu, kteří válku okamžitě ukončí? Zřejmě ne. A právě předsednická země EU by měla iniciovat a podporovat jednání, která jsou jedinou reálnou variantou možného ukončení konfliktu. Protože jinak Rusko dosáhne svého, jen to bude trvat déle, bude to stát daleko více mrtvých, o dalších důsledcích pro Evropu nemluvě.
Hysterické výkřiky, válečné štvaní a primitivní nenávist vůči všemu, co má jakoukoliv souvislost s Ruskem, situaci nevyřeší. Čím dřív si toto uvědomí naši vládní představitelé, tím blíže bude možnost ukončení konfliktu, kde zbytečně umírají lidé. On totiž mezi raketami žádný rozdíl není, smrt přinášejí jak ty ruské, tak ty ukrajinské. „A nespravedlivý mír je pořád ještě lepší než spravedlivá válka.“ (Marcus Tullius Cicero)
