Mnoho věcí už nám přijde tak samozřejmých, že se málokdy zamyslíme nad tím, jak vlastně vznikly. Například takové první použitelné brusle.
Za dlouhých zim v německém rybářském městečku Flensburg se mohli kluci a holky věnovat zimním radovánkám téměř čtvrt roku. Kromě těch obvyklých, jako jsou stavění sněhuláků, koulování, sáňkování, vznikla i nová zábava na řece, nebo ve Flensburg fjordu. Řeka totiž zamrzla často už v polovině listopadu a led roztával až v březnu. Zamrzlá řeka byla vhodná k rychlému cestování a na saních tažených koněm s "hřebovými podkovami", trvala obchodníkům cesta mnohem kratší dobu, než po špatně udržované cestě. Řeka totiž byla z větší části většinou i odhrabána, aby se mohly děti klouzat a také právě kvůli cestování na saních.
Děti často pořádaly závody, "kdo dohoní právě projíždějící saně" a samozřejmě se jim to málokdy povedlo. Ten, kdo saně dohonil, se jich pak podržel a nechal se táhnout, dokud neupadl. Odměnou za pád mu bylo dlouhé sklouznutí se a obdiv ostatních dětí.
Jednou si Joachim Skate řekl, že by nebylo špatné, mít něco jako saně, ale bez koně a v návalu inspirace zatloukl do prkénka starou čepel nože a prkénko si potom na řece přivázal k botě. Jednou nohou se pak odrážel a po druhé s prkénkem a nožem jel (podobně jako na koloběžce). Rázem se stal jediným vítězem závodů v dohánění saní a když je dohonil, chytil se a zvedl "odrážecí nohu" sklouzl se tak na svém vynálezu mnohonásobně dál.
Zanedlouho měly i ostatní děti prkénko s nožem a nová zábava byla na světě. Úplná revoluce však nastala o několik let později, když začali prkénko s nožem používat i dospělí, kteří neměli saně, či koně k rychlému přesunu.
Jenže nůž se z prkénka brzy vyviklal. Šikovní kováři pak v té době vyráběli nože přidělané k prkénku napevno, avšak stále se prkénka přivazovala k botě, což nebylo moc pevné. Až teprve Karl Schaifke přišel s řešením bez prkénka a přivazování k botě. Nůž se přidělal přímo na botu, kde jej držely čelisti, které se stahovaly a roztahovaly kličkou.
Velký přínos "rychlému pohybu na ledě" pak bylo to, když si Ludwig Laufer přidělal schlaifkeho nože na obě boty a stal se tak nejrychlejším.
Schlaifkeho vynález se brzy rozšířil po celé Evropě. V Holandsku dokonce zkoušeli rychlý přesun vojenských jednotek po kanálech, jenž byly opatřeny noži, avšak nesetkalo se to s úspěchem, protože se propadla skrz prolomený led třetina tisícihlavého pluku při přesunu z Leidenu do Utrechtu. Možná to bylo i tím, že se v Holandsku dělaly nože o dost delší (tzv. dlouhé nože) a vojáci vpředu hodně "rozryli" led na kanálu.
V Americe pak "brusle na kličku" vylepšil a nechal si patentovat E. V. Bushnell z Philadelphie.
V severní Anglii pohyb po ledě vylepšil Jilmy Jackson (džeksny), jenž přidělal nože napevno k botám a v českých zemích zase propagátor a nadšenec, častý spolustolovník Járy Cimrmana v Liptákově, Jan Brusle, jenž se přestěhoval do Podolí a jím propagované schlaifkeho "nože na kličku" byly na českých rybnících k vidění dokonce i sto let od vynalezení - v sedmdesátých letech minulého století.
Úplně největší přinos měl však pravděpodobně Kanaďan Francis Nelson, jenž nezávisle na Evropě vymyslel "vysoké nože" (u nás známé jako kanady) na kterých se dalo dobře jezdit, i když nebyl led odhrabán. Inspirovaly ho k tomu eskymácké vylepšené sněžnice, kdy si Eskymáci zespodu přidělávali mroží kly. V měkkém sněhu sloužila sněžnice normálně a na zledovatělém zase pěkně "jela" po klu.
