chození na WC * můj jídelníček * otevírání obalů s potravinami * mytí se a převlékání postele
Ve všem tom zmatku si ještě vybavuji jednu věc a to je chození na WC. Pokud v sobě máte hadičku, která vám je zavedena, když o sobě ještě nevíte, je to docela pohoda, jelikož se začnete starat pouze o to (ohledně té hadičky), abyste si tu hadičku nějak neuskřípli, nebo neohnuli a nic by tak nemohlo proudit, tam kam má. Horší je to potom (ač je to k nevíře) s bažantem, jelikož se musíte starat o to, aby nebyl plný, zejména na noc, jelikož by to bylo hotově neštěstí a buď by byla přivolána sestra v noci, aby ho vyprázdnila, nebo by se noční osamělou chodbou potácel pacient, který sotva chodí, na záchod, což také není zrovna to nejlepší, protože by se mohlo něco stát a zkoušet zavolat v noci sestru bez všeobecného poplachu na oddělení nejde. V tomto směru je hadička přímo zlatá, jelikož se nemusí nic hlídat, vše proudí samo. Jiná otázka je, když na to WC může dojít pacient sám, ale to většinou nemá tu hadičku a bažanta. Pokud ho vůbec má, má jen tak pro jistotu, nebo aby v noci necoural na to WC. Ani vyndávání hadičky není nic hrozného, docela to jde a jelikož je to většinou jedna z posledních, je výhoda v tom, že pacient není ničím spoután (žádnou hadičkou) a je tak zcela svoboden.
Jiná otázka je, vyprazdňování po zbytcích jídla. Na rozdíl od vyprazdňování po nápojích na to není hadička, ale je vám sestrou nabídnuta jakási mísa, o které vůbec nevím, jak se používá jelikož jsem se tomu vždy úspěšně vyhnul. Asi se to nějak strčí pod tělo. Poprvé jsem se tomu vyhnul, když jsem se na to asi tak po čtyřech dnech zeptal a po shlédnutí mísy jsem přestal okamžitě jíst, což netrvalo zase tak dlouho, abych nějak trpěl, při dalším pobytu jsem byl chytřejší a nejedl pro jistotu od začátku, abych nebyl plný. Ostatně nedalo to moc práce, jelikož jsem měl předepsánu nějakou tekutou, nebo kašovitou stravu a dostával jsem bramborovou kaši s rozemletým masem k obědu a k večeři. K snídani jsem míval piškoty, které jsem jedl a schovával si je na celý den, což zkraje nebyl vůbec žádný problém jelikož když jsem jich snědl třeba deset, byl jsem tak unaven, že jsem z toho usnul. Také byla k obědu dětská přesnídávka s broskvemi, kterou jsem jedl rád, a nějaká polévka, co byla zpestřením stravy, protože bývala pokaždé jiná. Bramborová kaše s rozemletým masem je třeba dobrá ohledně nasycení pacienta, ale už ji někdo zkoušel jíst dvakrát denně, třeba pět a více dnů? Já pouze při prvním pobytu v nemocnici ohledně mé nemoci a když jsem uměl trochu chodit a sám jsem došel na WC, přemlouval jsem fyzioterapeutku (rehabilitační sestru), co mě učila znovu chodit, abychom šli v rámci rehabilitace do prodejny o dvě patra jinam a koupili si třeba suchý rohlík.
Jídelníček jsem si tedy udělal takovýto: K snídani pár piškotů, namočených do bílé kávy (byla k té snídani), k obědu polévka, pár piškotů namočených do čaje, co jsem ho měl na nočním stolku, přesnídávka s broskvemi, k večeři zbytek piškotů namočených do čaje, myšlení na chuť řízku, a když byla, nebo zbyla, tak přesnídávka s broskvemi. Ještě musím podotknout, že jíst v posteli nic moc. Nechápu, jak se to někomu může líbit. Jasně, to je něco jiného, když se člověk probudí, sluha mu přinese snídani do postele a on vůbec nemusí dávat pozor, aby nevybryndal pití, jelikož v tom pak nebude celý den ležet. Navíc ty piškoty, ty byly snad všude, je zajímavé, kam až se dostanou, přitom do pusy se strčí celé, takže teoreticky by nikde drobečky být neměly, ale je to jinak.
Při tom všem jídle jsem si vzpomněl na to, jak vždy říkám z legrace, že na otevření obalu a dostání se na to jídlo, co je v tom obalu, je potřeba plná brašna instalatérského nářadí, jinak, se na to zabalené jídlo nikdo nedostane. Když jsem si totiž chtěl otevřít zabalený salám (v té době už jsem měl pevnou stravu), tak mi to samozřejmě nešlo. Zkoušel jsem tedy k tomu dodané nářadí, jenž spočívalo v příborovém noži, ale ani s ním mi to nešlo. Zdravotní bratr (sestra v kalhotách), co mi to jídlo přinesl, mi chtěl pomoci, když si všiml, jak mě ten obal trápí a chtěl ho roztrhnout rukama, což mu samozřejmě nešlo, načež se na ten salám také pokoušel dostat za pomoci dodaného příborového nože, což mu šlo asi tak jako mě. Nakonec to vyřešil skalpel, umístěný v "kuchyňské" lince na pokoji a značné kroucení hlavou. Osobně bych odvezl lidi, co ten obal vymysleli s člověkem, co vymyslel ten příborový nůž na otevření, s tunou toho zabaleného salámu a s tím příborovým nožem na pustý ostrov a nechal bych je tam alespoň týden, aby si ten salám dost užili, hlavně otevírání toho obalu. Skalpel bych jim samozřejmě nedal. Ani takový ten nůž, co má tisíce funkcí na všechno možné a stejně, tak jako PC, umí vše, jen ne nic pořádně. Ostatně nenechal bych jim (těm lidem na ostrově) ani pořádný nůž, jen ten příborový, co je k tomu salámu.
Další věc je mytí a převlíkání postele s pacientem. Z pohledu toho pacienta, když může využít svého domácího koupání je to docela legrace, ale na pokoji pooperační péče to vůbec nebyla. To si totiž vezme sestra takovou sterilně zabalenou žínku, otře ji po namočení o něco, co myje (třeba mýdlo), potom s ní celého pacienta omyje, opláchne ji a zase toho pacienta celého otře (tou žínkou), aby se opláchl ten mycí prostředek. Potom nějak šikovně převleče polovinu postele a po překulení pacienta na tu převlečenou část, převlékne i tu druhou. Je to všechno napsáno na pár řádcích, ale trvá to asi tak dvacet minut i s tím mytím A ačkoli je to dvakrát denně, nikdy jsem na tu fintu s převlečením postele, na níž někdo leží nepřišel. Nebo čištění zubů. Dokud se to nezažije, tak by ani jeden nevěřil, že to jde v posteli, s lavorem vody v klíně. Žádná tekoucí. Stále ta samá.
