probuzení se po první operaci * první potrava na JIP * probuzení se po druhé operaci * určení času slovem zatím * rozdíl mezi vězněm a pacientem v sezení * umlčování lidí
Začnu rozdílem základním. To jest zdolávání nemoci doma a ve zdravotnickém zařízení.
Nejdříve tedy doma. Ležíte na posteli, na niž jste zvyklí, chodíte (pokud můžete chodit) na záchod, na který jste zvyklí, všichni kolem vás obskakují, když vás něco bolí, ihned volají místní znalkyni, co její dcera dělá na chirurgii (uklízí na chodbě), až když si ona neví rady, svolají půl vsi, aby se na to přišli podívat. Teprve když nestačí vědomosti, získané od předků, tak volají lékaře.
Mezi tím vás všichni obhlíží a tajně si tipují, jak dlouho ještě vydržíte, když jejich děd měl něco podobného a po čtyřech dnech boje to vzdal. Vy už odoláváte pátý den, takže to není úplně to samé, ale ta potem orosená hlava, to je dost podobné.
Marodění v nemocnici má také svá pro a proti. Postel je jiná, než jste zvyklí, chodíte na záchod na nějž nejste zvyklí, pokud chodit nemůžete, dostanete bažanta, nebo rovnou hadičku, když je někdo poblíž, tak vám přinese třeba i modré z nebe, které bude samozřejmě sterilní (na zvonek, který je prý určen k přivolání sestry, zazvoníte pouze jednou, a když uvidíte, jaký poplach to způsobí, tak už to raději nebudete zkoušet), když vás něco bolí, dostanete nějaký ten lék, nebo rovnou další hadičku (podle bolesti se to dá zmapovat jako od mastičky k hadičce, přes prášky). Vědomosti získané ohledně vaší nemoci jsou poměrně čerstvé, neboť se každou chvilku probírají na různých přednáškách po celém světě, na které jezdí i lékaři, kteří vás ošetřují, když vás právě neošetřují.
Co si vyberete, záleží pouze na vás, pokud budete marodit doma, budete ve svém pohodlí bez odborné péče, pokud ve zdravotnickém zařízení, tak budete mít odbornou péči bez svého pohodlí.
Po té první operaci jsem se probudil (asi) a zeptal se, jestli už jsem v nebi, jelikož bíle oděná sestra (zdravotní) mi připadala jako anděl a navíc to bylo poprvé, co jsem tak pořádně spal. Byla to docela dobrá sranda (z mého pohledu), načež mne ošetřující sestra informovala, že jsem na oddělení pooperační péče a že jsem byl dlouho na sále.
Měl jsem strašnou žízeň, sestra mě sice varovala, že bych se po napití jen pozvracel, ale po několika hodinách (nebo alespoň tak mi to připadalo) prošení o napití, nebo alespoň svlažení rtů, mi ta sestra nabídla asi osm druhů čajů a řekla, že mi ten vybraný uvaří. Třeba to přeháním s tím výběrem, třeba těch čajů bylo jen sedm druhů, už si to nepamatuji. Každopádně mi to v tu chvíli bylo docela jedno, jaký ovocný čaj sestra uvaří, protože jsem měl strašnou žízeň. Sestra tedy uvařila čaj, dala mi napít brčkem, vypil jsem pár kapek a vzápětí bylo celé mé lože nepoužitelné, neboť ten "zelený žabinec", co jsem měl v břiše, asi jen čekal na styk s něčím tekutým, aby se mohl vydat na cestu přes moji dutinu ústní do mého lože a zabrat si ho pro sebe.
Ta sestra to celou dobu věděla (asi) a uvařila čaj, kterého mi dala i napít, aby potom mohla převléci postel s ležícím člověkem. Všechno to dělala sama a v noci, v tom bílém rouchu, takže mi přišla skutečně jako velvyslankyně odkudsi, kde je jen dobro. Na můj dotaz, jak to může dělat, mi odpověděla, že si takovou práci vybrala.
Po té druhé operaci jsem se vzbudil (nebo byl vzbuzen?) a chtěl se také zeptat, jestli už jsem v nebi, ale nějak jsem na to zapomněl, což je dobře, protože když na to tak koukám s odstupem času, v tu chvíli by to vůbec nebylo vtipné, spíše naopak, vzhledem k tomu, že jsem měl hodně před sebou a že se mnou měli určitě práce až nad hlavu, což na sobě nikdy nedal nikdo znát. Také jsem se dozvěděl, jak dlouho jsem byl na operačním sále a zase to v klidu vše zaspal. Nezdálo se mi asi nic, nebo nic zvláštního, neboť si pamatuji pouze to, jak mne po dalším (?) vzbuzení odvezli i s postelí na pokoj, který se stal na dlouho (dlouho v lidském životě může být třeba dvacet let, při závodním běhu na 100 metrů je dlouho jedna vteřina) mým "bydlištěm".
Slovem dlouho jsem si vzpomněl na jedno, ve zdravotnictví (tam obzvlášť) často používané, určení času slovem "zatím". Je to tak trochu jako v těch televizních reklamách, kde se říká: "je ještě lepší". Je ještě lepší než co nikdy není řečeno, zrovna tak jako u slova "zatím" nejde nikdy určit časovou délku, dokud není k tomuto slovu nějaký příměr.
Třeba je člověk objednán k lékaři na desátou hodinu. Po příchodu do čekárny v 9.45 vyčká příchodu sestry, nahlásí se a ona řekne, aby se "zatím" posadil. V 10.30 objednaný pacient při příchodu sestry do čekárny významně pokašlává, i když jde třeba na vyšetření ruky, ale přijde mu to už dost dlouhé a chce na sebe nějak nenápadně upozornit. Sestra o něm dobře ví, ale nejdříve bere ty pacienty, kteří byli objednáni na dřívější čas a v hlavě se jí honí také myšlenky, jestli právě nehoří (nebo něco) u nich doma, protože děti jsou ten den samy a včera odpoledne měly laboratorní cvičení ve škole na téma hořlavost a výbuchy s kuchyňskou solí.
V 10.40 se kašlající pacient, který už hodinu "zatím" sedí v čekárně dostane do ordinace, kašel ho v tu chvíli přejde a ruka je mu za pět minut vyšetřena. Z toho lze usoudit, že "zatím" trvá asi tak něco přes půl hodiny (byl objednán na desátou), dost na to, aby si jeden došel třeba pro noviny do trafiky, jenž je vzdálena pět minut cesty pěšky, ale bojí se po desáté opustit čekárnu, aby byl přítomen, kdyby byl volán, jelikož si měl sednout "zatím" a ne třeba do 10.30 protože je nával. Pokud by byl vzat do ordinace v deset a minutu, bylo by "zatím" jen minutu a to by ty noviny nestihl. Kvůli tomu je v čekárně použito slovo "zatím", jelikož tak je to nejjistější, kdyby se něco "vyvrbilo". Nestalo se totiž, že by byla odmítnuta pacientova žádost o nějakou tu konzultaci s lékařem, což značně prodlužuje onen čas a od sedmi to není jediný pacient, který se na něco ptá.
"Zatím" je ale i o hodně delší doba, když se vezme třeba srůst kostí. Tak například pacient se dozví, že "zatím" se dá na nohu sádra, což mi přijde obzvlášť lstivé, neboť se lze domnívat, že sádra bude na noze, než druhý den přijede dodavatel super nových nafukovacích dlah na nohy (v sádrovně je o tom právě řeč), načež bude sádra sundána a nahrazena onou dlahou, což vyvolává dojem, že "zatím" je jen jeden den. Jenže skutečnost je taková, že "zatím" znamená, že sádra na noze bude do doby, než ta noha sroste, a potom se bude léčit třeba špatná ohebnost malíku na levé ruce.
Další příklady určení času slovem "zatím" nechám na čtenáři, jistě si na to vzpomene, až mu někde řeknou, že "zatím". Jak je vidno, časový údaj je to zhola k ničemu, jen slouží k uchlácholení pacienta, protože může trvat od asi tak jedné minuty do pěti let. Několikrát jsem například seděl po rehabilitaci "zatím" v čekárně na lavici dvě hodiny i když domů to mám asi tak jeden a půl kilometru. Tak třikrát v týdnu jsem totiž vstával o půlnoci, abych byl časně z rána na rehabilitaci, která trvala patnáct minut, a potom jsem čekal třeba dvě hodiny než pro mě přijela sanitka, která mě odvezla domů.. Kdybych se plazil domů po břiše, asi bych byl doma dříve, ale to bych potom nevěděl, jaký je rozdíl mezi vězněm ve vězení a pacientem.
Zkraje by si člověk myslel, že žádný, jelikož jsou oba jsou časně vzbuzeni a potom sedí na lavici, aby si to odseděli, po hlubším zamyšlení se jsem na rozdíl přeci jen přišel. Zatímco pacient má k obědu třeba těstoviny, vězeň má na výběr ze tří jídel. Nebylo by tedy lepší, vstávat třeba o hodinu a půl později a na té lavici potom čekat jen půl hodiny? Doma by byl jeden tak jako tak stejně, jen by se vyměnilo sezení na lavici za spánek. Ještě je tady jedno řešení, co mi poradila dcera. Jít si lehnout dříve. Budu tedy chodit spát ve dvacet jedna hodin, abych se jako nemocný vyspal alespoň osm hodin, pokud se mi podaří do hodiny usnout, když člověk v ten čas nikdy spát nechodil. A raději tak budu chodit každý den, než abych si to ob den přehazoval (to spaní a vstávání). To jsou úvahy, co?
Pokud "chlácholení" slovem "zatím" nepomůže a pacient je stále v palbě svých vlastních slov, zcela jistě pomůže nenásilný a účinný způsob, jak umlčet moc rozpovídaného člověka. Stačí ho chytit za ruku, kterou více gestikuluje při řeči (i psané), začít něco říkat a on přestane. Obyčejně to bývá pravá ruka, ale někdy je ten, co má "monolog", levák a gestikuluje spíše tou levou. To by nikdo nevěřil, jak je to účinné, schválně si to zkuste.
