Jistě už se vám někdy stalo, že vám u řezníka prodali o hodně větší kus masa, než jste původně vlastně chtěli. Oni si tak zvedli tržbu a vám zase zvedli hladinu adrenalinu v krvi, protože kdybyste na obvyklou otázku: "Je to o kousek víc, můžu to nechat?" odpověděli: "Ne", byla by z vašeho kousku masa amputována ta nejkrásnější a nejlibovější část.
Myslím, že řezníci to dělají schválně, protože nevěřím tomu, že člověk, který za den rozseká, nakrájí, nebo rozemele tří krávy a pět prasat, neumí odhadnout půl kila, a místo toho "odťafne" o dvacet deka víc (nikdy to není méně, ani víc jen "o jedno deko"). A této jejich vlastnosti využijte v boji proti kupování něčeho, co vlastně ani nechcete.
Já osobně jsem byl (když jsem ještě chodil nakupovat) u naší řeznice známý tím, že jsem si kupoval "za dvacet korun něco na polévku". A když se mě řeznice zeptala, jestli to tak může nechat, když je toho o trochu víc, odpověděl jsem: "Klidně, ale víc než dvacku stejně nemám." Málokdy se stalo, že ta žena něco odřízla. Většinou to dopadlo tak, že kousek zabalila, hlasitě řekla: "Dobrou chuť!", já poděkoval a odešel. Za zády jsem občas ještě zaslechl slovo: "chudák". Ale z toho jsem si nic nedělal, protože mě hřál dobrý pocit, že jsem levně pořídil maso na polévku, protože kdybych utratil o dvacku víc, bylo by té polévky stejné množství i chuti.
Abyste řezníka přelstili, nemusíte nakupovat jako u benzínky (za 100, za 200 za 300...), ale musíte vědět, kolik masa chcete koupit. Stačí, když to uděláte jako já 16. 12. 1994 v 15.30.
Chtěl jsem tenkrát půl kila jater, a když jsem stál ve frontě, zaslechl jsem, jak si jedna stará paní sama pro sebe říká: "No tak půjdu pěšky, když mi na autobus nezbylo." A když na mne přišla řada, přál jsem si třicet deka jater. "Je to o trochu víc", řekla řeznice. "Kolik?" "Čtyřicet osm deka." Na tuto chvíli jsem čekal a nahlas, tak, jako ona, když mi přála "dobrou chuť", jsem řekl: "Ale jó, já jsem chtěl stejně půl kila." A ona se hned nabídla: "Tak já vám ten kousek ještě přidám." "Ale ne, vy byste mi ukrojila nejmíň deset deka, a to já nechci. Raději ta dvě deka oželím."
Od té chvíle si všichni kupující přáli různá neobvyklá množství něčeho, a pak nadšeně souhlasili s tím, že se to může nechat, protože to bylo stále o trošku méně, než měli původně v úmyslu koupit. A to datum si tak přesně pamatuji proto, že od té doby mne místní řeznice nenazývá jménem.
