Vždy jsem si myslel, že domácí vězení nemůže být nějak hrozné, dokud jsem si jej nevyzkoušel "na vlastní kůži" se zlomenou nohou. Člověk je doma, obklopen svými blízkými, svými věcmi, má k dispozici televizi a další techniku, má domácí stravu, nemá žádný denní režim...
Ano, některé ze zmíněných určitě zmírňují domácí vězení, pokud je jako trest za něco ale tohle všechno domácí vězení vůbec nezmírňuje, pokud je vězení "ne za trest". Všechno totiž jaksi přebíjí pocit bezmoci a je to nejen pocit, což je strašné deprimující.
Před lety jsem v říjnu tak "šikovně" došlápl, že jsem si zlámal kotník, jenž mi pak museli v nemocnici sešroubovat. Navíc to bylo 300 kilometrů od domova. Nemocnice by byla kapitola sama pro sebe, takže jen krátce.
V nemocnici jsem byl "zcela odstřihnut" od veškerého dění. Na lůžkovém odděleni nebyl k dispozici internet (jinde už bývalo Wi-Fi pro pacienty) a na dotaz, jestli nějaká služba nepřiváží nepohyblivým pacientům alespoň noviny, když nemohou ani na zpravodajství v televizi, či jiné věci co si objednají mi bylo řečeno, že jsou jen malá okresní nemocnice a zprávy jsou i v rádiu (v rádiu mi jsou platné jako hadovi noha když neslyším). Byl jsem tedy zcela závislý na SMS, které mi zprostředkovaly nejen komunikaci s rodinou a přáteli/kamarády/známými/etc. (těm co čekali na mou práci jsem mohl alespoň oznámit že jsem "mimo provoz"), ale zprostředkovaly mi trochu i zpravodajství, protože jej odebírám z internetu jako SMS. Je to však pouze krátké a útržkovité, jako například přečíst si pouze titulky článků na úvodní straně novin. Teď už mám naštěstí internet v mobilu, ale tenkrát ne.
V nemocnici to tedy bylo jakési "informační vězení". Následující domácí bylo však daleko horší. Ač jsem měl doma k dispozici internet a ostatní zpříjemňující, nebo nezbytné věci (pro mě jsou internet a chladnička nezbytné - manželka tvrdí, že bych se bez chladničky obešel). Společně se sádrou na noze jsem bral i jakési léky, po kterých jsem se nedokázal na nic soustředit déle něž dejme tomu 10 minut a navíc jsem měl nechuť cokoli dělat.
Když jsem však léky dobral, schopnost soustředit se byla pouze nepatrně lepší a nechuť něco dělat přetrvávala i nadále. Předpokládám, že za to tedy nemohly léky, ale ona bezmoc, kdy se celý můj svět "scvrknul" na sezení na židli u počítače s nohou ve studeném obkladu na druhé. Doma jsem byl převážně sám (žena v práci děti ve škole) a jediná má komunikace se světem byla přes internet (Skype, ICQ, e-mail).
A právě proto, že neslyším a nemohu například poslouchat hudbu, rozhlas atd., bylo to strašné.
Když už to vypadalo, že bych mohl ven se dvěma berlemi, napadl sníh a ani po téměř půl roce jsem nemohl nikam, protože bych si ještě zlomil tu druhou nohu. To, že jednou až dvakrát v týdnu přijela sanita, odvezla mě do polikliniky na rehabilitaci a po rehabilitaci zase zpět, jsem nebral ani jako vycházku, i když jsem při tom nachodil asi sto metrů.
Byl jsem tedy nadále uvězněn a nebýt internetu, asi bych už ani nebyl doma, nýbrž v psychiatrické léčebně.
Také si už možná dovedu představit, jaké to je, když je někdo dlouhodobě nepohyblivý a musí být doma, nejen kvůli svému zdravotnímu stavu, ale třeba i kvůli tomu, že by nikde neprošel s berlemi, či neprojel vozíkem po úzké vyšlapané, zledovatělé cestičce ve sněhu.
A chuze po schodech s jednou nohou bez došlapu za pomoci bedny od piva, aby mě nemuseli nosit do sanity ze III. patra :-)
